Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

Snášenlivost
neboli tolerance
Snášenlivost je nesmírně složitý po-
jem. Snášenlivost někoho, něčeho,
třeba snášenlivost léků, alkoholu,
ale i vůči stresu, zátěže psychické či
fyzické, ale také rozdílných názorů
a chování lidí i jejich skupin – včet-
ně národů a států. Snášenlivost je
pochopení jinakosti druhého, a to
i když s ním zásadně nesouhlasím
nebo se mi jeho chování či jednání
nelíbí. Snášenlivost je podmínka
soužití lidí, skupin, spolupráce a de-
mokracie jako systému.
Malé dítě, které ještě nechápe vzta-
hy mezi lidmi, se musí této toleranci
učit. Učí se to především vymeze-
ním jeho já, tedy osobnosti, která
se teprve utváří. Začíná to pocho-
pením, že si může hrát jen na jedné
části pískoviště, a pokud chce ten
úzký okruh rozšířit, musí se zeptat,
zda mu to soused – kolega, tedy ten
druhý maličký kluk nebo holčička
dovolí, a rozlišovat, která lopatička
je jeho a která mu nepatří. Když
chce si vzít kyblíček toho druhého,
tak se musí napřed dovolit.
Souvisí to tedy se schopností po-
chopit principy chování a začíná to
na pískovišti a ve školních lavicích
a končí to třeba až v parlamentu.
Přijetí či zvnitřnění neboli interio-
rizace těchto základních hodnot
soužití začíná v rodině, kde se musí
dítě naučit, že ten druhý chlapeček
či holčička si se mnou bude hrát
jedině tehdy, když já budu tolerovat
jeho teritorium a dohodnu se s ním
či s ní, co si vzájemně půjčíme, na
čas vyměníme, co si darujeme a co
si vrátíme, až půjdeme zase domů.
Vypadá to jednoduše, ale jednoduché
to není. Neboť od těchto zdánlivých
maličkostí se odvíjí následná a pro
život nezbytná schopnost tolerovat
odlišné přesvědčení druhého člověka
či celé skupiny nebo národa.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
15
bození maminky alespoň na pár
hodin denně? Její návrat k práci vy-
chovatelky? Umí náš sociální systém
tohle všechno zařídit? Vejdou se tyto
osudy do tabulek a směrnic? Osobní-
ho asistenta by musela zaplatit rodi-
na. Z čeho? Beáta nemůže chodit do
práce a nemá nic než různé příspěv-
ky. Zatím čelí ranám osudu s jistým
nadhledem, humorem a bez berliček
nejrůznějších psychofarmak. V tom je
trochu ojedinělá. I ve své schopnosti
otevřeně a soustavně komunikovat
s odborníky, používat svůj rozum
a nedat na takzvaně spolehlivé recep-
ty různých šarlatánů. Proč by měla
čekat zázraky?
„Na svůj život vlastně čas nemám.
Ale jestliže třeba miluju český kubis-
mus, tak není problém vzít Iziho se-
bou na výstavu nebo do muzea. To ho
baví. Jenomže já sama nemůžu nikam
jít. A jestli jsem si někdy před zrca-
dlem řekla: Co jsem komu udělala, že
mám takové problémy? Přísahám, že
nikdy. Věřím na logiku života. Na osud
i karmu. Všechno má svůj smysl,
i chlapcova diagnóza. Chtěla jsem
syna, chtěla jsem, aby měl toto jmé-
no a aby byl chytrý. To mi vyšlo! Na to
ostatní se dívám s pokorou.
DVA DŮLEŽITÍ BOZI
Říká to naprosto samozřejmě. A při-
vá neuvěřitelnou aktuální histor-
ku: Zatímco si Beáta udělala čas na
nás, vyrazil Izi do leteckého muzea
na druhém konci Prahy. Sám a bez
pomoci. Muzea jsou jeho koníček.
A orientační schopnosti má vynika-
jící. V devíti letech perfektně zvládne
komunikaci s naprosto cizími lidmi
a umí se bez problémů dostat přesně
do cíle. Leckterý dospělý by záviděl.
Stejně obdivuhodný je i postoj jeho
maminky – nestresujme se ani mi-
nulostí, ani budoucností, žijme dneš-
kem. Necítí ani smutek, ani smůlu.
Před dvěma lety už nemohl Izi cho-
dit do družiny a nešlo to ani ve škole.
Variantou byla psychiatrická léčebna
– nebo? Už zmíněné domácí vzdě-
vání, výpověď z práce a cesta na
úřad pro příspěvky. Skoro jí nahra-
dily původní plat. Zase se jí vyplatilo
nepropadat panice, nestěžovat si…
Pak se začala potkávat s dřívějšími
známými, ani ne kamarády. A cosi
se začalo dít. Přišly pomocné peníze,
pak další. Žádné statisíce, ale prostě
přišly. Takže čeká i další dobré zprá-
vy – aby se pro syna našla škola, tedy
zařízení pro děti s autismem, které
nemají přidružené mentální posti-
žení. Aby mohl žít s kamarády, mít
s nimi i společné záliby.
Nakonec paní Beáta přizná, že
přece jenom o budoucnosti přemýš-
lí: „Chtěla bych, ať se stane cokoli,
abych si udržela nadhled a smysl pro
humor. Jsou to pro mě důležití bo-
hové. Když je udržím na své straně,
pomohu i Izimu a nebudu dusit své
okolí.
Všechno má svůj smysl,
i chlapcova diagnóza. Chtěla jsem
syna, chtěla jsem, aby měl toto jméno
a aby byl chytrý. To mi vyšlo!
Na to ostatní se dívám s pokorou.
Umíme Beátě
pomoci, aby Izi
našel správnou
školu? Zatím ne…
Můžeš