Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

REFLEKTOR / TRIBUNA

Když žijete od dětství na vozíku a běžně se

pohybujete v komunitě lidí s postižením tak

jako já, snadno podlehnete dojmu, že všich-

ni lidé berou handicap jako samozřejmou

věc. Zkrátka nedokážete se na to podívat

nezúčastněným pohledem. Nevíte, jaké

myšlenky a emoce běží hlavou zdravým

lidem, když vás potkají na ulici. To se mů-

žete jen dohadovat z jejich reakcí. Možná

by mohly něco poodhalit postřehy vašich

přátel, kolegů a známých bez postižení. Jen-

že oni už mají díky vám také do určité míry

pozměněný pohled na svět. Možná si říkáte,

jestli je to vůbec nutné řešit.

Do značné míry je určitě lepší, když se

tím nezabýváte. Neustálé analyzování toho,

že jste jiní, a jak na vás proto okolí pohlíží,

není dobré. Jenže občas se mi stane, že

do mého vypolstrovaného světa plného

chápajících lidí vstoupí okolní realita, která

nemusí být vždy úplně vlídná. I když se

to stává zřídka, o to větší náraz to pak

je. A nějakému zamyšlení se chtě nechtě

neubráníte.

K těmto řádkům mě inspiroval popisek

fotografie k článku redaktora J. X. D.

o eutanazii v týdeníku Reflex. Nebyl to

sice úplně onen zmíněný náraz reality, ale

i tak… U snímku pohledné ženy ve střed-

ních letech na vozíku stálo: „Život na vo-

zíku a bez perspektivy: Má vůbec nějakou

cenu?“ Jistě, musím dodat, že dotyčná žena

má už třiadvacet let progresivní roztrou-

šenou sklerózu a postupně ztrácí hybnost.

Znám sice řadu vitálních lidí s postižením,

kteří by ve svých symptomech mohli

s dotyčnou dámou zdatně soutěžit a sebe-

vražedné sklony nemají, ale o. k. Neupí-

rám jí právo a chuť dobrovolně i důstojně

ukončit život. Jen to ve mně vyvolalo

nepříjemný dojem, že tohle si někteří lidé

myslí o všech vozíčkářích. Není vlastně

v jejich očích i můj život bez perspektivy?

Nepromítá se to pak do jejich vztahu ke

mně? Ať už v podobě přehnaného soucitu

nebo naopak nechuti podporovat ze svých

daní neperspektivního jedince…

Jak nás tedy lidé kolem vlastně vidí?

Jednoznačná odpověď neexistuje. Je to

pestrá mozaika s mnoha odstíny. Hodně

záleží na osobních zkušenostech každého

člověka. Mně se zdá, že naštěstí převládají

pozitivní barvy. Chápu, že při prvním

setkání jsem pro zdravého člověka zvlášt-

nost, která ho může přivádět do rozpaků.

Je tedy i na nás, jaký první dojem uděláme.

Jakýkoliv handicap důstojnosti netratí, ale

když si začneme myslet, že jsme středem

vesmíru, tak jsme úplně stejně mimo jako

ti, kteří mají předsudky o nás.



Celkem vášnivá debata na téma začle-

ňování dětí s nejrůznějším postižením

do běžných škol by byla někdy docela

legrační, kdyby nešlo jednak o osudy

konkrétních občánků a jejich rodin,

jednak o každodenní kulturu naší společ-

nosti. Jednoduše – hrozby z přítomnosti

postižených dětí v „normálních“ kolek-

tivech spíše ukazují na jistou zaostalost

části našeho obyvatelstva. Všimněme si,

že největší odpůrci žádnou osobní zkuše-

nost s inkluzí zpravidla nemají, spíše se

opírají o předsudky a módní předběžnou

opatrnost. Straší poškozením zájmů

zdravých dětí, úpadkem celého školství,

zaostáváním a vůbec katastrofou, která

nás přivede do středověku. Oblíbeným

argumentem, zejména pana prezidenta

a jemu podobných, je ničení osudů dětí

s postižením, které se prý dostanou do

role outsiderů a zůstanou v ní po celý

život.

Co jsou tu platné letité zkušenosti škol

– však jsme o nich psali mnohokrát –

jako je ZŠ v Terezíně, v Praze na Červe-

ném vrchu, Církevní školy v Českých Bu-

dějovicích a desítek dalších? Co váží letitý

projekt Konta Bariéry, které stipendii

podporuje právě handicapované studen-

ty? Čemu přisvědčuje sám život – stovky

absolventů odborných a vysokých škol

ve špičkových manažerských funkcích

velkých společností, kterým nevadí ani

vozík, ani smyslové postižení, nebo třeba

autismus? A jakou cenu má spokojenost

rodičů, jimž osud přinesl těžkou zkoušku

a díky integrované škole se jim alespoň

trochu ulevilo?

Ne, už nejde o lepší informovanost

veřejnosti. Poznatků, zkušeností i nových

metod integrace je mnoho a přibývají.

Plán ministerstva školství je dobrý a po-

třebný. Mimo jiné nám všem pomáhá

porazit ještě stále živou iluzi, že některé

stránky života je lepší skrývat za zdmi

a bariérami, že jinakost (národnostní,

zdravotní, rasová, kulturní) nepatří do

naší země. A když už tu je, šup s ní

mimo náš pohled! Kdo se někdy zeptal

zdravých dětí, zda jim vadí přítomnost

postiženého kamaráda ve třídě, uslyšel

– ale vůbec ne, jsme kamarádi. A tím se

také potvrzuje stará pravda, že věk není

poukázka na rozum a dnešní spolužáci

handicapovaných budou ve své dospělosti

stát o tolerantnější a citlivější společnost.

Dobrá zpráva!



Jak nás vidí?

Inkluze a iluze

ZDENĚK JIRKŮ

glosuje diskusi

o inkluzivním vzdělávání

RADEK MUSÍLEK

se zamýšlí nad tím,

jaký obraz si o lidech

spostižením maluje okolí