Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

ReflektoR

Na miskách vah

Označení, které slýcháme, když vnázorech

na nějaký problém stojí proti sobě početně

vyrovnaní příznivci aodpůrci. Tradičně rozpolcený

je vnaší společnosti ipohled na možnosti lidského

odcházení včetně eutanazie. Osmrti se svými

blízkými dnes nemluví asi třetina populace.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ

ŠULCOVÁ

Stáří začíná nenápadně, nesouvisí

se starobním důchodem, bývá zpo-

čátku pohodlné, jen se trochu zvolní

rytmus. Čas odtikává každému z nás

neúprosně a stejně. A jistota smrti,

konečnost našeho života, je pro kaž-

dého z nás nevyhnutelná. O smrti

a umírání bychom měli mluvit čas-

těji, tvrdí profesorka Jiřina Šiklová

v úvodu útlé knížky Vyhoštěná smrt:

„Alespoň v pětašedesáti by si člověk

měl uvědomit, že se jeho život blíží

konci, tedy zamyslet se i nad faktem

své vlastní smrti.“

Nabízené možnosti pro poslední

třetinu života jsou různé. Velmi pod-

statná soběstačnost nám umožní být

s partnerem nebo bez něj doma. Těž-

ká nemoc nebo demence vedou zase

do domovů s ošetřovatelskou péčí

nebo domovů důchodců. A další lidé

vzhledem ke své diagnóze – každo-

denním bolestem a strastem, musí

vyhledat hospic. Podle výzkumů

agentury STEM z roku 2013 by si

78 % Čechů přálo zemřít doma. Děje

se pravý opak; nejčastěji umíráme

v nemocnicích (60 %) nebo v ústa-

vech dlouhodobé péče (9 %). Pobyt

tam bývá často spojen i se ztrátou

soběstačnosti a důstojnosti, s vel-

kými bolestmi, odloučením od blíz-

kých. Dosavadní praxe se u nás příliš

nemění ani vzhledem k demografic-

ké křivce v celé Evropě.

Kolem odcházení vládlo dlouho

tabu. Křesťanství celé dva tisíce let

nechtělo o eutanazii nebo sebevraž-

dě ani slyšet a za let socialismu jsme

si zvykli o smrti mlčet. Když vyšla

v polovině 70. let knížka bioložky

Heleny Haškovcové Rub života, líc

smrti (autorce bylo necelých třicet

let!), předávala se z ruky do ruky

jako disidentská literatura. Až po

revoluci se dříve uzamčená témata

pootevřela. Emociálně citlivému bo-

lavému stárnutí, nemocem i koneč-

nosti života se v poslední době věnují

publikace, diskuse i filmové snímky.

Ve filmu Invaze barbarů přesvěd-

čí těžce nemocný člověk své blízké

přátele, aby mu společně píchli mor-

fium. Podělí se tak o odpovědnost na

jeho smrti. A Láska režiséra Michae-

la Hanekeho, oceněná mnoha filmo-

vými cenami, vypráví o psychickém

a fyzickém rozkladu dlouholeté part-

nerské dvojice. Není to film radostný,

ale potřebný; podobně jako český

snímek Slávka Horáka Domácí péče.

Pro nelehké téma jsem si vybra-

la průvodce, ženu o generaci starší.

Tvář paní Marie (88 let) ponecháme

v anonymitě. Patří mezi ty, kteří by

si dobrovolný odchod ze života zvo-

lili. A přitom se vlastně neděje nic

dramatického: Žije blízko své ro-

diny, nechává si vozit obědy, vše si

obstarává sama. Někdy vyjede i au-

tem a na pěší vycházky bere s sebou

místo kabelky pohodlný batůžek.

Dobře oblečená, se stříbrnou helmou

vlasů...

RESPEKT KE SVOBODĚ

JEDNOTLIVCE?

Na první pohled je postoj k eutanazii

jasný: zakazuje ji mezinárodní Úmlu-

va o lidských právech a biomedicíně,

v některých státech ji však povolili.

Jako první se touto cestou vydalo

Švýcarsko (1942), v dalších zemích

platí tzv. asistovaná sebevražda, tedy

sebevražda vykonaná s pomocí jiné

osoby. V Česku se eutanazie trestá

jako vražda podle paragrafu 144,

Eutanazie je buď aktivní, kdy podáme

nějaký lék, po kterém by teoreticky

člověk zemřel. Anebo stav nemocného

spěje ke smrti – a my nic neděláme.

Tomu říkáme pasivní eutanazie.