Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

TÉMA: Veřejný prostor

18

můžeš / číslo 4 - 2015

�

Zatím se daří

Města byla vminulosti oslavována, ale

iodsuzována. Ne nadarmo nazval Chel-

čický Prahu „nevěstkou Antikristovou“,

neboť zločin vtakovém množství lidí

byl utajitelný, anavíc se tam sdružo-

vali amezi sebou diskutovali „kacíři“

všeho druhu. Města již ve středověku se

postavila často proti vládě, králi, císaři,

apozději se stávala iniciátorem různých

revolucí abyla dobývána obtížněji než

hrady.

Vedle této vojenské významnosti byla ale

města často nositelem nejen odporu, ale

izdrojem nových myšlenek – včetně těch

humanistických. Mezi ně patří beze-

sporu inázor, že handicapovaní jedinci

jsou přes všechny své obtíže především

lidé, mají stejnou podstatu jako ti

zdraví, aproto patří mezi ostatní, mají

žít snimi pohromadě. Proto je třeba ive

městech pro ně vytvořit takové podmín-

ky, aby se jejich život příliš neodlišoval

od většiny lidí. Aby ioni se mohli ve

městě pohybovat, aby se ioni mohli jít

či jet podívat na představení vdivadle,

poslouchat hudbu vkoncertní síni, vidět

spolu sostatními fotbalový zápas – asa-

mozřejmě vdětství amládí chodit do

školy společně sostatními. Bezpochyby

dobrá akrásná myšlenka.

Na venkově, kde nejezdila auta, to bylo

jednodušší. Ale města byla nesystematic-

ky, často bez jakéhokoliv plánu, stavěna

pro zdravé, atak trochu irvavé, sebe

prosazující lidi. Vsoučasnosti, kdy větši-

na znás přijala tyto základní huma-

nistické myšlenky orovnosti lidí, jsme

postaveni před úkol to nějak vyřešit.

Jak? No zpřístupněním.

Atak architekti vymýšlejí arůzné

nevládní občanské iniciativy včetně

Konta Bariéry, které to považuje za svůj

základní úkol, podporují úpravu měst

tak, abychom si všichni, ale opravdu

všichni mohli být rovni. Akdyž již to

stou rovností trochu kulhá, tak aby-

chom alespoň všichni včetně těch, kteří

mají určité fyzické potíže, mohli sdílet

to, čemu se moderní terminologií říká

veřejný prostor. Patří do toho náměstí,

přechody ulic, doprava, ale ivstupy

do divadel ado památkových objektů.

Je to drahé azdravým se tyto náklady

někdy špatně vysvětlují. Ale vtéto části

světa, poprvé vdějinách Evropy, nebyla

už sedmdesát let válka! Tak na toto

zpřístupnění měst opravdu všem musí-

me, ale opravdu musíme nalézt peníze.

Zatím se to daří.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

sEvropou, nejlepší práce zmnoha zemí

byly unás dobře známy ainspirovaly naše

architekty.

Sociální výstavba? Dříve běžná…

Je pozoruhodné, jak dlouhá je unás tradice

moderního přístupu ksociální výstavbě. Až

se musíme divit, že dnes se leckdo pokouší

objevit toto téma jako novinku. Například

vPraze byl celý odbor Městského stavebního

úřadu, tedy instituce, kde se připravovaly

veřejné zakázky – školy, mosty, kanalizace,

věnován sociální výstavbě. Stavěly se domy

pro nejchudší obyvatele. Samozřejmě nešlo

oluxus, náklady byly co nejmenší, byty

byly miniaturní, ale to neznamenalo, že šlo

onekvalitní architekturu.

Naopak. Každá pražská čtvrť, která

měla svou radnici, musela zajistit sociální

výstavbu. Dokonce iMalá Strana musela

mít dva sociální domy. Přitom iza touto

prací najdeme mnoho velmi renomovaných

architektů. Takže nemusíme jen ajen vyna-

lézat, stačí se podívat do vlastní minulosti.

Astím souvisí inaše schopnost využívat

díla starší astará ksoučasným účelům. Byl

jsem uzásadních proměn areálu Pražského

hradu, kdy jsme po roce 1989 chtěli otevřít

tuto naši nejvýznamnější památku lidem.

Důležitým požadavkem byla, pokud možno,

bezbariérová řešení.

Vkaždém historickém objektu jde one-

obyčejně složitý problém, natož na Hradě.

Ale východiska se našla – dnes je bezbarié-

rový přístup ido Vladislavského sálu, což je

ugotického objektu doslova unikátní. Ale

když můžete využít nové materiály, např.

sklo, aúplně nová technická řešení, otevírají

se dříve nevídané možnosti. Akončí také

zdánlivě neotřesitelné výmluvy. To je, mi-

mochodem, velký odkaz české architektury

20. století – trvalá kvalita je vždy spojena

svysokou technickou iestetickou úrovní

tvůrců akultivovanými investory.



Kdo je

Ing. arch. Zdeněk Lukeš

Historik architektury. Narodil se vPraze

vroce  ve výtvarnické rodině, studoval

architekturu na ČVUT, poté pracoval deset let

varchivu architektury Národního technického

muzea vkarlínské Invalidovně.

Od roku  působí jako památkový expert

Pražského hradu. Kromě toho byl děkanem

Fakulty architektury vLiberci, nyní působí

jako hostující profesor New York University

vPraze.

Je autorem aspoluautorem asi  knih,

mnoha článků, každý týden publikuje text

omoderní architektuře vLidových novinách.

Připravil řadu výstav, např. Jože Plečnik, Emil

Králíček, Architektonický kubismus, Pražský

funkcionalismus…, pro veřejnost pořádá Psí

vycházky za architekturou arůzné přednášky.

info

Legendární sanatorium pro léčbu

tuberkulózy ve Vyšných Hágách byl

nejen architektonický skvost, ale také asi

největší stavba tohoto druhu vEvropě.