Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 4 - 2013

9

Chybí nám společnost, vekteré by pomoc slabším

aznevýhodněným lidem byla nejen předvánočním okázalým

rituálem ukasiček, ale především součástí každodenní praxe.



věk vsobě nese jakési prokletí amůže

ho šířit dál?

Možná, ale to by bylo opravdu vážné

negativní svědectví ospolečnosti. Ale ona

je unás zakódovaná itrochu modernější

tradice – všichni postižení patří donějakého

ústavu zavysokou nepřekonatelnou zeď.

Je to pro ně místo, kam patří aje jim tam

nejlépe. Setkávám se stím právě voněch

ústavech.

Když se ukáže nějaká šance, aby klienti

přešli dochráněného bydlení, donové for-

my služeb, jejich příbuzní často chtějí, aby

zůstali zazdí. Nepřejí jim život vnormální

společnosti, zbytečně se oně bojí – amožná

se zaně istydí. Ústavy unás mají velkou

tradici avurčitých dobách znamenaly pro

postižené jakéhokoliv druhu obrovskou

šanci alespoň trochu slušně existovat.

Ale už také dlouho víme, že jen velmi,

velmi postižený člověk potřebuje nepře-

tržitou, doslova mateřskou péči, zatímco

většina znich může při splnění určitých

podmínek existovat docela samostatně.

Ale to se některým lidem, kteří hledají

důvody anehledají způsoby, velmi těžce

vysvětluje. Strašný je ičastý argument –

vždyť vústavu je to pro ně lepší! Nikdy

nemohu přistoupit namyšlenku: vždyť je

to pro ně dobré!

Vaše sdružení ijiné podobné organi-

zace ale přece už mnohokrát dokázaly

aprokázaly, že jejich klienti mohou

skoro samostatně žít, chodit dopráce,

zakulturou, cestovat, zkrátka snějakou

podporou se vyrovnat nám všem. To jako

důkaz nestačí?

Divil byste se, jak ilidem vzdělaným avyso-

ce postaveným dělá chápání této samozřej-

mosti potíže. Proč? Chybí nám trochu lepší

společenská atmosféra. Chybí nám společ-

nost, vekteré by pomoc slabším aznevý-

hodněným lidem byla nejen předvánočním

okázalým rituálem ukasiček, ale především

součástí každodenní praxe, každého obyčej-

ného dne.

Je pak tento nedostatek příčinou, že tzv.

slušní občané nechtějí mít smentálně

postiženými vůbec nic společného?

Máme konkrétní zkušenosti ze sedmnácti

našich bytů vPraze. Některé jsou pozitivní,

sousedé jsou ochotni vnouzi pomoci, upe-

čou bábovku apřinesou ji našim klientům.

Potřebujeme vzory lidskosti

Kdo je

PaedDr.Eva Brožová?

Ředitelka Společnosti DUHA, která provozuje

služby chráněného bydlení, centra denních

služeb, podpory samostatného bydlení atd.

Od veStředisku rané péče – práce

vrodinách, kde se narodily děti se zrakovým

postižením – poradkyně a tvůrkyně

videoprogramu. V r.  zakladatelka

Agentury chráněného bydlení Dolmen, o. p. s.

– chráněné bydlení pro osoby smentálním

postižením přecházející zústavní péče

doslužeb chráněného bydlení.

Lektorka kurzů chráněného bydlení.

Konzultantka ktransformačním procesům

vzařízeních sociálních služeb.

info

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Lidí smentálním postižením unás žijí

statisíce. Apřesto jsme si naně jaksi

nezvykli – například příliš často vidíme,

jak si odnich vautobusu nebo vtram-

vaji někteří demonstrativně odsedávají.

Chybí nám vtéto souvislosti cit, nebo

rozum?

Vmnoha případech obojí. Ikdyž já osob-

ně, protože se vtomto prostředí pohybuji

už dlouho, bych vyslovila ilepší hodnoce-

ní. Mám ale také čerstvý příklad odnašich

asistentů, kteří se právě snaží, aby naši

klienti byli co nejméně závislí, aučí je

samostatnému pohybu poměstě. Nedávno

si celá skupina cestujících přešla dojiné-

ho vagonu tramvaje, aby nemusela sdílet

prostor se skupinkou lidí sDownovým

syndromem. Nazačátku 21. století, kdy

je informací nekonečné množství, kdy si

každý může přečíst, že mentální porucha

nebo postižení nemají co dělat snebezpeč-

nou úchylkou!

Neprojevuje se zde nějaká moderní for-

ma pradávné pověry, že postižený člo-