Strana 9
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
můžeš / číslo 4 - 2013
9
Chybí nám společnost, vekteré by pomoc slabším
aznevýhodněným lidem byla nejen předvánočním okázalým
rituálem ukasiček, ale především součástí každodenní praxe.
věk vsobě nese jakési prokletí amůže
ho šířit dál?
Možná, ale to by bylo opravdu vážné
negativní svědectví ospolečnosti. Ale ona
je unás zakódovaná itrochu modernější
tradice – všichni postižení patří donějakého
ústavu zavysokou nepřekonatelnou zeď.
Je to pro ně místo, kam patří aje jim tam
nejlépe. Setkávám se stím právě voněch
ústavech.
Když se ukáže nějaká šance, aby klienti
přešli dochráněného bydlení, donové for-
my služeb, jejich příbuzní často chtějí, aby
zůstali zazdí. Nepřejí jim život vnormální
společnosti, zbytečně se oně bojí – amožná
se zaně istydí. Ústavy unás mají velkou
tradici avurčitých dobách znamenaly pro
postižené jakéhokoliv druhu obrovskou
šanci alespoň trochu slušně existovat.
Ale už také dlouho víme, že jen velmi,
velmi postižený člověk potřebuje nepře-
tržitou, doslova mateřskou péči, zatímco
většina znich může při splnění určitých
podmínek existovat docela samostatně.
Ale to se některým lidem, kteří hledají
důvody anehledají způsoby, velmi těžce
vysvětluje. Strašný je ičastý argument –
vždyť vústavu je to pro ně lepší! Nikdy
nemohu přistoupit namyšlenku: vždyť je
to pro ně dobré!
Vaše sdružení ijiné podobné organi-
zace ale přece už mnohokrát dokázaly
aprokázaly, že jejich klienti mohou
skoro samostatně žít, chodit dopráce,
zakulturou, cestovat, zkrátka snějakou
podporou se vyrovnat nám všem. To jako
důkaz nestačí?
Divil byste se, jak ilidem vzdělaným avyso-
ce postaveným dělá chápání této samozřej-
mosti potíže. Proč? Chybí nám trochu lepší
společenská atmosféra. Chybí nám společ-
nost, vekteré by pomoc slabším aznevý-
hodněným lidem byla nejen předvánočním
okázalým rituálem ukasiček, ale především
součástí každodenní praxe, každého obyčej-
ného dne.
Je pak tento nedostatek příčinou, že tzv.
slušní občané nechtějí mít smentálně
postiženými vůbec nic společného?
Máme konkrétní zkušenosti ze sedmnácti
našich bytů vPraze. Některé jsou pozitivní,
sousedé jsou ochotni vnouzi pomoci, upe-
čou bábovku apřinesou ji našim klientům.
Potřebujeme vzory lidskosti
Kdo je
PaedDr.Eva Brožová?
Ředitelka Společnosti DUHA, která provozuje
služby chráněného bydlení, centra denních
služeb, podpory samostatného bydlení atd.
Od veStředisku rané péče – práce
vrodinách, kde se narodily děti se zrakovým
postižením – poradkyně a tvůrkyně
videoprogramu. V r. zakladatelka
Agentury chráněného bydlení Dolmen, o. p. s.
– chráněné bydlení pro osoby smentálním
postižením přecházející zústavní péče
doslužeb chráněného bydlení.
Lektorka kurzů chráněného bydlení.
Konzultantka ktransformačním procesům
vzařízeních sociálních služeb.
info
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Lidí smentálním postižením unás žijí
statisíce. Apřesto jsme si naně jaksi
nezvykli – například příliš často vidíme,
jak si odnich vautobusu nebo vtram-
vaji někteří demonstrativně odsedávají.
Chybí nám vtéto souvislosti cit, nebo
rozum?
Vmnoha případech obojí. Ikdyž já osob-
ně, protože se vtomto prostředí pohybuji
už dlouho, bych vyslovila ilepší hodnoce-
ní. Mám ale také čerstvý příklad odnašich
asistentů, kteří se právě snaží, aby naši
klienti byli co nejméně závislí, aučí je
samostatnému pohybu poměstě. Nedávno
si celá skupina cestujících přešla dojiné-
ho vagonu tramvaje, aby nemusela sdílet
prostor se skupinkou lidí sDownovým
syndromem. Nazačátku 21. století, kdy
je informací nekonečné množství, kdy si
každý může přečíst, že mentální porucha
nebo postižení nemají co dělat snebezpeč-
nou úchylkou!
Neprojevuje se zde nějaká moderní for-
ma pradávné pověry, že postižený člo-