Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

12

můžeš / číslo 4 - 2013

TÉMA: Mentálně postižení spoluobčané



Byl bych rád, kdybychom společně snašimi klienty vzbuzovali

spíše zvědavost než jenom soucit. Osobně si nemyslím si,

že společnost je zlá, ale spíše rozpačitá, nezvyklá najinakost.

starosti jdou věrně snimi. Postiženo je nejen

dítě, ale icelá rodina.

Zpočátku jsou rodiče mladí, mají energii

achuť se prát snepřízní osudu, mají mnohé

naděje, které se však během času mohou

ukázat liché. Atak to běží rok zarokem.

Postižení si nebere dovolenou apracuje

iovíkendu, vedne ivnoci. Život sdítětem

spostižením je tedy nejen věčná starost

akaždodenní rodičovská frustrace, že vývoj

nejde, jak bychom si přáli. Je to také enorm-

ní fyzická, energetická aekonomická zátěž.

Postupně jsem došel knázoru, že naroz-

díl oddítěte, které dostane zaden obstojné

množství převážně laskavé péče – odrodičů,

odmých kolegů fyzioterapeutů apedagogů

– dostává pečující osoba velmi málo. Ataké

někdy – spíše nevědomky – očekává, že to

ostatní budou dělat také.

Moje víra je – asnažím se ji kázat ivtéto

instituci – že onástroj péče (osebe) je třeba

se starat se stejnou vlídností apromyšlenou

pečlivostí jako objekt péče (odítě). Je třeba

pečovat osvé životní vztahy aradosti, dobře

jíst aspát, cestovat, číst knihy, pečovat

otělo. Pak je možné běžet tuto nekončící

trať světší lehkostí. My ovšem – narozdíl

odrodin našich klientů – máme pracovní

dobu anejsme vystaveni takovému tlaku

jako rodiče našich klientů. Hledat lehkost

vtěžké situaci, to je velká frajeřina.“

Jirka Karas

Bude mu už dvacet pět. Těžký kvadruplegik

podětské mozkové obrně. Dlouholetý klient

Zahrady apříklad neskutečné rodičovské

péče – už dokáže nabodnout vidličkou

sousto astrčit si kousek masa dopusy. Jeho

tatínek, vminulosti dlouholetý předseda

zdejšího rodičovského sdružení, má ale také

jiné než jen rodičovské zájmy – byl mezi

zakladateli chráněné dílny Svatý Prokop

Učerveného javoru, kde funguje iprádelna,

dost vytížená zakázkami.

Sedmnáct klientů tu našlo práci, dokteré

se pouštějí podle svých možností adoved-

ností. Dovedou i„propagovat“ své postižení

– jezdí nataneční soutěže, naplesy, podílejí

se nanatáčení filmů pro zvláštní festival.

Miloš Karas je ičlenem týmu rodičů zob-

čanského sdružení Sluneční domov, kteří

teď doslova tlačí projekt chráněného bydlení

pro dospělé spodobným osudem. Stavba

začala, síly rodičů, studentů ČVUT iněkte-

rých neziskovek asponzorů zatím nestačí

najejí dokončení. Chybějí miliony anormál-

ní provoz bude stát také hodně. Peníze…

peníze… Máme vespolečnosti módní téma

starších anejstarších. Nejrůznější aktivity

pro seniory vznikají denně. Výuka jazyků,

internet pro seniory, kurzy vaření, výlety

zahranice všedních dnů. Všední starostí

Jirkova tatínka je otázka, co bude sklukem

zadvacet třicet let. Kde skončí? Kdo mu

nahradí nás? Kdo ho bude krmit, koupat,

ošetřovat?

Rodiče postižených jsou dokonalí pro-

gnostici budoucích těžkostí amožná itra-

gédií. Ale jsou to rodiče. Někteří, jako pan

Karas, ještě věří valespoň částečnou poráž-

ku zlého osudu, lék, zázrak… Ale pro jistotu

se vrhají donekonečné aktivity anavšech

stranách shánějí pomoc. Jenomže koho

zajímá budoucí bezmocný šedesátník Jirka

Karas? Koho dnes zajímá budoucí nejméně

desetitisícová komunita nesoběstačných

postižených? Apřitom jejich rodiče už nyní

platí stejné daně jako lidé, kterým osud přál

víc. Tak zčeho mají ušetřit naživot svého

syna?

POZNÁMKA DRUHÁ:

obudoucnosti

Péče omentálně postižené má unás velkou

tradici. „Škola“ profesora Matějčka žije dál

ažije moderně. Máme docela hustou síť

zařízení, máme skvělé odborníky, máme

mezinárodně srovnatelné ačasto išpičkové

výsledky.

Jiří Drahota ale připomíná: „Jako rodiče

máme mnoho představ obudoucnosti

našich dětí, střídavě se těšíme, děsíme. Ale

naše děti si naštěstí své cesty vyberou samy.

Být rodičem postiženého dítěte je jiný úděl.

Všechna rozhodnutí musíte učinit sám,

zavšechny volby – včetně té obudoucnosti –

nést odpovědnost.

Pro malé děti existuje přinejmenším

vevelkých městech dostatek docela dob-

rých institucí. Pro ty dospívající, to už je

opravdu potíž. Existují dobré části – ne-

existuje celkový systém. Jako když dloub-

nete dostarého domu stím, že jen trošku

opravíte starý štuk – anajednou se vám

odhalí pravda, kterou jste vkoutku duše

tušili. Ten barák se musí postavit odzákla-

dů, ikdyž koupelna astřecha jsou nové.

Nevíte, nakoho to

padne. Ten, komu se

narodí zdravé dítě, má

pocit, že je ze hry venku,

že už se ho to netýká.

Ale to je bláhová iluze.

VE ZVLÁŠTNÍ

RELAXAČNÍ

MÍSTNOSTI

se mohou

děti ztišit,

odpočinout,

soustředit...

I OBYČEJNÉ BRNKÁNÍ přináší radost.

NAUČIT SE ALESPOŇ NĚCO.

A pak ještě něco. A ještě...