Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

12
můžeš / číslo 4 - 2013
TÉMA: Mentálně postižení spoluobčané
Byl bych rád, kdybychom společně snašimi klienty vzbuzovali
spíše zvědavost než jenom soucit. Osobně si nemyslím si,
že společnost je zlá, ale spíše rozpačitá, nezvyklá najinakost.
starosti jdou věrně snimi. Postiženo je nejen
dítě, ale icelá rodina.
Zpočátku jsou rodiče mladí, mají energii
achuť se prát snepřízní osudu, mají mnohé
naděje, které se však během času mohou
ukázat liché. Atak to běží rok zarokem.
Postižení si nebere dovolenou apracuje
iovíkendu, vedne ivnoci. Život sdítětem
spostižením je tedy nejen věčná starost
akaždodenní rodičovská frustrace, že vývoj
nejde, jak bychom si přáli. Je to také enorm-
ní fyzická, energetická aekonomická zátěž.
Postupně jsem došel knázoru, že naroz-
díl oddítěte, které dostane zaden obstojné
množství převážně laskavé péče – odrodičů,
odmých kolegů fyzioterapeutů apedagogů
– dostává pečující osoba velmi málo. Ataké
někdy – spíše nevědomky – očekává, že to
ostatní budou dělat také.
Moje víra je – asnažím se ji kázat ivtéto
instituci – že onástroj péče (osebe) je třeba
se starat se stejnou vlídností apromyšlenou
pečlivostí jako objekt péče (odítě). Je třeba
pečovat osvé životní vztahy aradosti, dobře
jíst aspát, cestovat, číst knihy, pečovat
otělo. Pak je možné běžet tuto nekončící
trať světší lehkostí. My ovšem – narozdíl
odrodin našich klientů – máme pracovní
dobu anejsme vystaveni takovému tlaku
jako rodiče našich klientů. Hledat lehkost
vtěžké situaci, to je velká frajeřina.“
Jirka Karas
Bude mu už dvacet pět. Těžký kvadruplegik
podětské mozkové obrně. Dlouholetý klient
Zahrady apříklad neskutečné rodičovské
péče – už dokáže nabodnout vidličkou
sousto astrčit si kousek masa dopusy. Jeho
tatínek, vminulosti dlouholetý předseda
zdejšího rodičovského sdružení, má ale také
jiné než jen rodičovské zájmy – byl mezi
zakladateli chráněné dílny Svatý Prokop
Učerveného javoru, kde funguje iprádelna,
dost vytížená zakázkami.
Sedmnáct klientů tu našlo práci, dokteré
se pouštějí podle svých možností adoved-
ností. Dovedou i„propagovat“ své postižení
– jezdí nataneční soutěže, naplesy, podílejí
se nanatáčení filmů pro zvláštní festival.
Miloš Karas je ičlenem týmu rodičů zob-
čanského sdružení Sluneční domov, kteří
teď doslova tlačí projekt chráněného bydlení
pro dospělé spodobným osudem. Stavba
začala, síly rodičů, studentů ČVUT iněkte-
rých neziskovek asponzorů zatím nestačí
najejí dokončení. Chybějí miliony anormál-
ní provoz bude stát také hodně. Peníze…
peníze… Máme vespolečnosti módní téma
starších anejstarších. Nejrůznější aktivity
pro seniory vznikají denně. Výuka jazyků,
internet pro seniory, kurzy vaření, výlety
zahranice všedních dnů. Všední starostí
Jirkova tatínka je otázka, co bude sklukem
zadvacet třicet let. Kde skončí? Kdo mu
nahradí nás? Kdo ho bude krmit, koupat,
ošetřovat?
Rodiče postižených jsou dokonalí pro-
gnostici budoucích těžkostí amožná itra-
gédií. Ale jsou to rodiče. Někteří, jako pan
Karas, ještě věří valespoň částečnou poráž-
ku zlého osudu, lék, zázrak… Ale pro jistotu
se vrhají donekonečné aktivity anavšech
stranách shánějí pomoc. Jenomže koho
zajímá budoucí bezmocný šedesátník Jirka
Karas? Koho dnes zajímá budoucí nejméně
desetitisícová komunita nesoběstačných
postižených? Apřitom jejich rodiče už nyní
platí stejné daně jako lidé, kterým osud přál
víc. Tak zčeho mají ušetřit naživot svého
syna?
POZNÁMKA DRUHÁ:
obudoucnosti
Péče omentálně postižené má unás velkou
tradici. „Škola“ profesora Matějčka žije dál
ažije moderně. Máme docela hustou síť
zařízení, máme skvělé odborníky, máme
mezinárodně srovnatelné ačasto išpičkové
výsledky.
Jiří Drahota ale připomíná: „Jako rodiče
máme mnoho představ obudoucnosti
našich dětí, střídavě se těšíme, děsíme. Ale
naše děti si naštěstí své cesty vyberou samy.
Být rodičem postiženého dítěte je jiný úděl.
Všechna rozhodnutí musíte učinit sám,
zavšechny volby – včetně té obudoucnosti –
nést odpovědnost.
Pro malé děti existujeinejmenším
vevelkých městech dostatek docela dob-
rých institucí. Pro ty dospívající, toje
opravdu potíž. Existují dobré části – ne-
existuje celkový systém. Jako když dloub-
nete dostarého domu stím, že jen trošku
opravíte starý štuk – anajednou se vám
odhalí pravda, kterou jste vkoutku duše
tušili. Ten barák se musí postavit odzákla-
dů, ikdyž koupelna astřecha jsou nové.
Nevíte, nakoho to
padne. Ten, komu se
narodí zdravé dítě, má
pocit, že je ze hry venku,
že už se ho to netýká.
Ale to je bláhová iluze.
VE ZVLÁŠTNÍ
RELAXAČNÍ
MÍSTNOSTI
se mohou
děti ztišit,
odpočinout,
soustředit...
I OBYČEJNÉ BRNKÁNÍ přináší radost.
NAUČIT SE ALESPOŇ NĚCO.
A pak ještě něco. A ještě...
Můžeš