Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
11
můžeš / číslo 4 - 2013
■ Integrační centrum Zahrada hledá odpovědi naotázky, které teprve vyvstanou.
■ Zařízení pro těžce mentálně postižené vevyšším věku zatím nevznikají.
■ Nevraživost kpostiženým vypovídá ostavu svých nositelů.
Tři poznámky
Jiřího Drahoty
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
POZNÁMKA PRVNÍ:
pečuj osebe
Integrační centrum Zahrada pracuje
napražském Žižkově už dvacet let. Dnes tu
pečují otřicet šest mentálně postižených.
Nejrůznější diagnózy – oddětské mozkové
obrny přes kombinované vady až poautis-
mus nemohou vyjádřit zvláštnost každého
zmenších idost velkých klientů, které sem
každý den rodiče přivážejí. Zdejší ředitel
apsycholog Jiří Drahota až povelkém pře-
mýšlení odpoví naotázku, co je vjeho práci
nejtěžší: „Někdy je věru těžké přesvědčit
ty, kteří pečují, otom, že je nutné pečovat
iosebe.“
Překvapivá slova vzařízení, kde přece
čekáme každý den absolutní soustředění
napéči opostižené, kde přece musí pracovat
jen lidé obětaví, plní síly azcela odevzdaní
tomuto poslání, protože když napíšeme, že
jde opráci těžkou, nenapíšeme nic. Tady se
neskládají cihly ani nerube uhlí. Tady každý
den nekonečně anekonečně začínají snej-
obyčejnějšími činnostmi – jaká je to barva,
jak se jmenuješ, jak bys nakreslil pejska, ote-
vři pusu, obědváme, pojď nazáchod, umyj
si ruce, pojď si odpočinout, pojď si hrát…
Aktomu třeba uautistů: nebij mě, nebij
se… Každý den avlastně trochu marně, jen
málokterý se poměsících aletech trochu
zlepší, aby si třeba dokázal říci, kdy chce
natoaletu.
Nekonečná tvrdá práce snekonečným
pochopením prolidské duše, natrvalo po-
znamenané anatrvalo odkázané napomoc
jiného. Tak jaký div, že zdejší pracovníci
– mladší istarší ženy imuži začínají sami
vnitřně chřadnout, jejich energie ubývá tím
více, čím delší čas ji věnují svým svěřencům.
Avlastně nevidí žádné zlepšení, žádný
pokrok… Jako kdyby každý den znovu začí-
nali sholýma rukama stavět dům, který se
střechy nikdy nedočká. Takže marnost?
Jiří Drahota pokračuje: „Narození dítěte
se závažným postižením patří bezpochyby
knejhorším životním nárazům, které nás
mohou potkat. Všechny naše velkolepé
plány, všechna vzrušující životní očekávání
padnou. Celý pestrý svět se zredukuje nejen
nanekončící péči, těžké chmurné přemýš-
lení vedne vnoci opřítomnosti, obudouc-
nosti. Rodiče vydávají extrémně mnoho,
vrací se špetička. Málo spí, jsou chronicky
unavení, možnosti odpočinku jsou minimál-
ní, aikdyž si sem tam něco urvou, jejich
ŘEDITELSKOU FUNKCI
bere Jiří Drahota jako velký závazek
ke svým spolupracovníkům.
Můžeš