Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

můžeš / číslo 4 - 2013

23

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

visí, reagují nato zase jejich návštěvy – jé, to

bych taky chtěl. Vliv má ifakt, že lidé poznají

portrétovanou osobu, že tu dceru známých

nebo jejich babičku, znají. Dodatečně si třeba

uvědomí, že fotografie amalovaný portrét

není totéž. Je tady ještě jeden moment, který

si konzumenti neuvědomují, že portrétovaný

je zmonumentalizovaný.

Co je zásadou portrétu?

Portrét se nikdy nemůže příliš usmívat. Nafo-

tografiích se lidé smějí, ale nenajdete portrét,

kde by se osoba usmívala nebo smála. Teď

někdo udělal sochu Václava Havla podle

fotografie aon cení zuby, usmívá se. Je to

divné avy podvědomě nevíte, co je natako-

vém zobrazení zvláštního. Něco vám nesedí.

Portrét je vkaždém případě monumentalizo-

vání. Kromě toho, že při sezení se portréto-

vaný zarazí. Není smutný, jak se někdy říká.

Je vážný. Ponoří se dosvých myšlenek. Když

někoho portrétuji, tak sním ale komuniku-

ji, aby se mi úplně nepropadl dosebe, ale

taky musí zůstat vážný, klidný. Vrozjímání.

Člověk, který se usmívá, se vlastně šklebí.

Mizí rysy tváře. Lidé nafotkách, kteří udělají

„cheeeeese“, mají buchty pod očima, zúží se

jim oči, není vidět, jaký mají pohled, všichni

mají stereotypní výraz. My ho vnímáme jako

výraz štěstí, nadšení.

Člověk je snad hezký, ale není si podobný.

Jsme naučení, že co je šťastné, to je hezké.

Co je vážné, to je podezřelé asmutné. Lidé

často nerozliší vážného člověka odsmutné-

ho. Dívejte se někdy, když pojedete vmetru,

vtramvaji, vevlaku, jak se lidé tváří.

Jak se tváří?

Nikdo není rozesmátý. Všichni cestující

jsou, dá-li se to tak říci, smutní. Ale oni

nejsou smutní, jsou vážní. Přemýšlejí,

vypadají skutečně tak, jak vypadají. Je to

odraz jejich mysli. Jsou skuteční. Ale my to

obecně nechceme, my to nepřijímáme, my

chceme ten „cheeese“. Fotky nám udělaly

to, že chceme, abychom se všichni zubili.

Povím vám něco zajímavého. Můj syn měl

jet doSpojených států amerických nastudia

aměl bydlet vrodině. Předem se dorodin

posílala fotografie. Rodiny, které si narok

berou podnájemníka, si ale vybírají hlavně

podle zubů. Museli jsme několikrát foto-

grafie předělávat, protože se dítě usmívalo

málo nebo byly vidět jen horní zuby. Musely

být vidět všechny zuby.

Americký vynález. Amerika je posedlá

chrupem a„hurrrááá“. Všiml jste si někdy,

že když dostanete fotku zvýletu, tak se naní

většinou všichni smějí, ikdyž tam vesku-

tečnosti žádná legrace nebyla? Nebo se

podívejte nasvatební fotografie. Je to stej-

né. Portrétovaný člověk se ale dlouho smát

nevydrží. Rychle to přejde. Všem ty koutky

nakonec spadnou.

Je dostupnost fotografie jediným

důvodem, proč lidé odmítají malovaný

portrét, nebo vůbec je taková varianta

ani nenapadne? Vědí vůbec, že taková

možnost existuje?

Kdo je Bedřiška Uždilová

Výtvarnice, která pravidelně svými díly

přispívá doSalonu Konta BARIÉRY. Vletech

 až  studovala Střední odbornou

školu výtvarnou vPraze, odr.  dor. 

pokračovala naVŠUP (monumentální malba

udoc.Ladislava Vacka), odr.  dor. 

naAkademii výtvarných umění vPraze (figurální

akrajinářská malba uprofesora Jana Smetany).

Vroce  se učila naAccademii di belle arti

vPerugii avletech  až  naÉcole

nationale supérieure des arts décoratifs vPaříži

(prof.Zao-Wou-Ki, prof.Pillard). Vroce 

získala první cenu Podzimního salonu vPaříži.

Svou první cenu obdržela již vesvých devíti

letech namezinárodní výstavě veForte dei

Marmi vItálii. Vroce  se stala laureátkou

mezinárodní ceny Franze Kafky. Je zastoupena

vgaleriích pocelém světě, vystavovala vPaříži,

vLyonu, Frankfurtu, Tokiu aTorontu.

info

Podle čeho své obrazy pojmenováváte?

Někdo namítne, že to, co maluji, není přesná

skutečnost, že to srealismem, jak se taky

říká, nemá moc společného. Ale moje obrazy

jsou reálné, myslím, že vnich jasně vidíte

třeba střechy domů, stromy, krajinu, lidi.

Kdysi to někdo pojmenoval, že jsem nahrani-

ci reality. Stím souhlasím, tak to prostě je.

Zabýváte se mimo jiné také portrétem.

Jenže malovaný portrét dnes už není

něčím, co by viselo vdomovech. Dříve se

nechávala portrétovat hlava rodu, rodiny

měly nastěnách své předky aprapředky.

Je oportrét ještě zájem?

Portréty nejsou těžištěm mé malby. Věnuji

se více figurálním akrajinným kompozicím.

Portrétní tvorba je ale skutečná realistická

studie podle skutečnosti. Dříve proto brali

lidé portrét jako zachování podoby por-

trétované osoby. Dnes, kdy jsou dokonalé

možnosti fotografování, splní tuto funkci

fotoaparát lépe.

Zdánlivě lépe. Zaprvé – portrétistů

je málo. Všiml jste si někdy, že lidé chtějí

především to, čeho je hodně? Lidé chtějí to,

čeho jsou plné obchody. To se týká oblečení,

aut, domů, nábytku, umění. Týká se to také

portrétu. Devadesát devět procent lidí ne-

chce to, čeho je málo, co je vzácné. Lidé jsou

jako děti. Když má jedno dítě vetřídě tričko

Fishbone, všichni chtějí Fishbone, to znám

odsvých dětí. Lidé přemýšlejí otom, co vidí.

Takže šance, že se nechám portrétovat

nebo že nechám portrétovat někoho

zrodiny, je pouze tehdy, že uněkoho

doma uvidím takový obraz?

Stává se mi, že někomu známému portrétuji

dceru nebo babičku, protože jsem si je napří-

klad sama vybrala. Když pak unich portrét

Člověk je snad hezký, ale není si podobný. Jsme naučení,

že co je šťastné, to je hezké. Co je vážné, to je podezřelé

asmutné. Lidé často nerozliší vážného člověka odsmutného.

BEDŘIŠKA UŽDILOVÁ

dává lidem možnost rozvinout fantazii,

vidět věci možná i jinýma očima, než je

vidí ona. Přitom krajinu do podrobností

nekopíruje, skládá z pravidelných

i nepravidelných linií a barevných ploch.

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

