Strana 10
10
TÉMA: Mentálně postižení spoluobčané
vpraxi je často krkolomné anezbývá než
doufat vosvícené sponzory.
Přináší tato doba idocela nové, dříve
nevídané problémy vpéči?
Úplně nový je výsledek moderní medicíny.
Když jsem chodila nafakultu, učili jsme se,
že lidé sDownovým syndromem se dožívají
třiceti, výjimečně pětatřiceti let. Dnes už
máme takové seniory. Populace lidí smen-
tálním znevýhodněním, jak nově říkáme,
stárne.
Často už nemají rodiče ani jiné příbuzné.
Jen unás máme třináct opravdových senio-
rů. Ale zatím nikdo, ani zákon, ani další
dokumenty osociální péči stím nepočítají.
Raději bych zDuhy odešla, než bych
se dívala, jak lidi, které jsme dostali před
dvaceti lety zústavů dochráněného bydlení,
musíme vzhledem kjejich věku, atedy mno-
hem vyšším, doslova celodenním nárokům,
vracet donějakého ústavu. Ono totiž ani
vlastně není kam.
Jde tedy hlavně openíze?
Jde, ale asi ne omiliardy. Poměřme spo-
lečenské výdaje, využívání aschvalování
různých evropských fondů, výdaje krajů
aměst nanejrůznější sportovní haly, areály,
zábavní centra apodobná zařízení sobjek-
tivními požadavky péče olidi snejrůznějším
zdravotním postižením, oopravdu neso-
běstačné seniory, otěžce anevyléčitelně
nemocné. Poměřme azamysleme se, co
opravdu společnost bolí abude vnejbližší
době bolet. My přece nejsme chudá země,
my jenom měříme svou vyspělost podle
hrubé materiální spotřeby aetická stránka
života je někde vpozadí.
Vyplývá ztoho, že nejvíce přispívají
ktomuto zkreslenému obrazu součas-
nosti právě politici?
Nadruhou stranu jsme se jako organizace
dostali doprávního sporu, protože jedna
naše klientka kouřila nabalkoně apříliš
hlasitě kašlala! Občané vtomto domě dů-
razně žádali, abychom ji odstěhovali.
Také mám zkušenosti zjiného kraje,
kde vjedné vesnici byl pro klienty připra-
ven domek azačalo vněm bydlet pět žen
zústavu. Zde se zvedla lavina stížností,
protože jedna klientka byla velmi komu-
nikativní aobcházela sousedy, prostě
sidlouze skdekým vykládala. Abyla
petice!
Takže jsme pozvali občany nasetkání,
přivezli zajímavý film omentálně postiže-
ných abyli připraveni odpovědět navšech-
ny jejich otázky. Přišli tři, ztoho jedna
uklízečka přímo ztoho kulturního domu.
Osvěta vČechách!
můžeš / číslo 4 - 2013
Bojíme se
retardace?
Kdysi byl vThomayerově nemocnici
ipavilon, oddělení pro dospívající
adospělé muže postižené mentální
retardací nebo Downovým syndromem.
Dospívající? No, někteří byli již staří,
prošedivělí, ikdyž se chovali jako malé
děti. Vpátek si ty šťastnější znich brali
domů jejich příbuzní.
Většinou pro ně přijížděly jejich ba-
bičky. Vyšly snimi zpavilonu apak
jsme všichni jeli autobusem nametro
naKačerov.
Ty pseudoděti byly plny zvědavosti,
navšechno kolem sebe, včetně lidí,
sahaly, nahlas aneartikulovaně vykři-
kovaly, běhaly ponástupišti, pak zase
kedveřím adoprovázející je tahali zpět
aomlouvali se, ostatní cestující dělali,
že nic se neděje, nic nevidí. To vlepším
případě.
Když jsme byli vcílové stanici, všichni si
oddechli. (Myslím, že nejvíce ty babičky,
které pak somluvnou úklonou ajako-
by shanbou tyto svěřence zase vedly
ponástupišti.) Spolucestující nasebe
pohlédli, pokývali hlavou ateprve teď si
spokojeně četli noviny.
Někdy jsem dělala, že nic ztoho nevi-
dím, nic mi nevadí, avduchu sama
sebe ptala, jak bych obstála vpodobné
zkoušce. Snad bych obstála. Snad.
Někdy jsem se ale usmála spochopením
natoho, kdo tyto pseudoděti doprová-
zel, atřeba inavázala rozhovor. Ocenili
to, předtím si připadali jako narušitelé
veřejného prostoru.
Když ale jeli rodiče sfyzicky handicapo-
vaným členem své rodiny, jejich chování
bylo suverénnější. Právem předpo-
kládali, že to, že se starají očlověka
navozíku, ostatní ocení. Taky ocenili
avětšinou jim šli pomoci. Ani já jsem
vtom případě nikdy nedělala, že „nic
nevidím“ anic se neděje. Doprovázející
či sami postižení se obvykle rozhlédli
anepřímo tím vyzvali další, aby jim
pomohli nastoupit.
Většina cestujících oceňovala jejich
pomoc apostižení idoprovázející stím
počítali. Spolucestující se snimi často
dávali dořeči, netvářili se, že nevidí,
adokonce se vyptávali. Proč tomu tak
je?
Nevím, ale třeba proto, že úraz afyzické
postižení si usebe sama dovedeme před-
stavit spíš než to duševní. Nebo se více
sami bojíme té mentální retardace?
Autorka je socioložka,
členka rady Konta BARIÉRY.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
Přece nejsme chudá země,
jenom měříme svou vyspělost podle
hrubé materiální spotřeby aetická
stránka života je někde vpozadí.
Nepramení toto úporné zavírání očí před
objektivními fakty také zchování státu,
samospráv, veřejných institucí?
Bezesporu. Vaši čtenáři dobře vědí, jak
všichni poskytovatelé sociálních služeb
každoročně bojují opřežití. Nový zákon
osociálních službách má skvělé cíle aspráv-
ně říká, jaké podmínky máme pro naše
klienty vytvářet, ale my jsme najednou pro
stát drazí.
Chráněné bydlení zkrátka něco stojí.
Atak se hrají různé hry, horký brambor se
přehazuje mezi ministerstvy, mezi různými
stupni samospráv, mezi obcemi… Žijeme
zkrátka dobu úžasných deklarací, ale řešení
Jistě. Nepamatuji se, že by nějaká parla-
mentní strana vzala toto téma vážně. Snad
napíšou pár řádků dovolebního programu,
ale pak je jen velké ticho.
Víte, vživotě je nejlepším rádcem osobní
zkušenost. Kdo zná svět lidí spostižením,
kdo řeší takovou situaci vrodině, vsou-
sedství, usvých nejbližších přátel, tomu
nemusíte mnoho vysvětlovat. Ale mám si
snad přát, aby se polovině poslanců narodili
potomci nebo vnuci spostižením? Opravdu
neexistuje méně dramatická cesta kduši
arozumu politiků, aby se sami stali vzory
anám všem ukázali, že humanita není jen
zaprášené slovo zMasarykových spisů?
DUHA JE DNES PŘÍKLADEM
svelkou tradicí. Ale dopřejeme jí
ivelkou budoucnost?