Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

18
■ Maminčina péče zpomalila postup synovy nevyléčitelné nemoci.
■ Televizní pořad přinesl peníze, auto si chlapec vybral sám.
■ Upravená dodávka umožňuje Filipovi studium apestřejší život
můžeš / číslo 4 - 2013
20 LET KONTA BARIÉRY
Auto svobody
TEXT: PAVEL HRABICA
FOTO: JAN ŠILPOCH
F
ilip Čejka zDlouhé Vsi uPřibyslavi se
narodil jako zdravé dítě. Vroce apůl,
když dostal vysoké horečky alékaři
mu udělali jaterní testy, objevili
Duchenneovu svalovou dystrofii. Ne-
vyléčitelnou chorobu, která postihuje pouze
chlapce. Perspektiva této choroby znamená
pro nemocného ijeho rodinu nesmírnou
zátěž. Spřibývajícími roky se příznaky
prohlubují avšichni vědí, že relativně brzy
nastane konec.
Filip tu dnes teoreticky neměl být. Pokud
ano, tak upoutaný nalůžko, neschopný
samostatného života. Vbřeznu mu bylo
osmnáct, pohybuje se naelektrickém vozíku
aprávě končí první část nematuritního
studia naobchodní akademii veznámé br-
něnské škole naKociánce – veStřední škole
F. D. Roosevelta pro tělesně postižené. Pak
se pustí dočtyřletého maturitního pokračo-
vání.
„Když jsme se naškolu hlásili, předsta-
vovali si, že Filip bude totálně postižený,
přijímali přece dystrofika,“ vzpomíná
Filipova maminka Jana Čejková. „Všichni
byli překvapení, jak je schopný ajakou má
vsobě sílu rvát se problémy.“ Filip je vsou-
časnosti vždy přes týden vBrně nainternátu
aveškole, vpátek pro něho maminka jezdí
adoBrna ho zase vozí vneděli odpoledne.
Maminka: Já to nevzdám!
Okamžik, kdy před šestnácti lety naFilipovu
nemoc přišli, Jana Čejková nikdy nezapome-
ne. „Řekli mi, že je to nevyléčitelná nemoc,
ať počítám stím, že vosmnácti vedvaceti je
konec. To byl jejich verdikt. Doktorka-neu-
roložka mi povídá – je vám dvaadvacet, jste
mladá, honem si udělejte ještě jedno dítě.
Filipa okamžitě odepsala. Bylo to drsné…“
Filip začal mít první příznaky dystrofie
kolem čtvrtého roku. Nejdřív mu začala tuh-
nout lýtka, zakopával, lýtka nabývala naob-
jemu azačal také rychleji růst. Dnes má 180
centimetrů aváží kolem 80 kilogramů.
„Pro mě to bylo šílené, ale pak jsem si
řekla, že když ho všichni odepisují, já to
nevzdám. Když nemá řešení věda, upnete
se kevšem možným variantám,“ přiznává.
Začala jezdit poléčitelích, kupovala Filipovi
nejrůznější vitaminové apotravinové doplň-
ky. Sodstupem mnoha let je přesvědčena
otom, že její úsilí nebylo marné. „Filip by
dnes už jen ležel, možná by ani nežil. Určitě
se mi podařilo postup nemoci zpomalit, to
mi nikdo nevezme.“
Její snaha aláska dala Filipovi šanci
namnohem šťastnější prožití dětství ado-
spívání, než ho podle původního verdiktu
VE STŘEDNÍ ŠKOLE
F. D. ROOSEVELTA
pro tělesně postižené v Brně
tráví Filip vždy celý týden
od pondělí do pátku,
pak jezdí domů.
FILIP PATŘÍ VE SVÉM ROČNÍKU K NEJLEPŠÍM
studentům a chystá se na další studium.
Můžeš