Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24

24

můžeš / číslo 4 - 2013

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

Konto BARIÉRY

zorganizovalo

. aukční salon výtvarníků.

Aukce proběhla . prosince vpražském

Karolinu avýtěžek jde napodporu

vzdělávání studentů se zdravotním

postižením.

Jak kdo. Dřív to byla samozřejmost, dnes,

když nato někde narazí, tak se často diví.

Stává se mi, že oportrét požádají spíše

cizinci, novomanželé, než našinci. Dělala

jsem celou rodinu, devítiportrét, matku sdí-

tětem. Ano, bývají to lidé hodně vzdělaní,

znalí umění, světa.

Mají lidé před portrétováním nějaké

požadavky?

Ani ne. Rozumní lidé vědí, že tvůrce si po-

sadí model tak, jak má. Pro mě je důležité,

abych dotyčného poznala, jaký je, často se

spřátelíme, stane se, že podokončení vidím,

že to není ono, aještě doportrétu zasáhnu.

Protože během doby, kdy jsem člověka por-

trétovala, jsem dojeho duše pronikla víc než

nazačátku. Nebo taky řeknu – tak tenhle

obraz si nechám anamaluji vás znova. Avy



PODZIM, olej na plátně, 2002.

VEČER II., olej na plátně, 2002/2003.

si vyberete. Většinou portrétovaný žádný

rozdíl nevidí, ale já ano.

Dá se zportrétu vyčíst skutečný charak-

ter?

Toho si lidé namých portrétech cení,

pokud se mohu pochválit. Že dělám člověka

zevnitř. Portrétovala jsem třeba manžela

ajeho paní, ta když obraz viděla, tak říkala,

že to vůbec není on. „Já jsem si vzala veselé-

ho, rozverného muže! Atady je zamyšlený,

on je přece takový šprýmař…“ On ale vůbec

není šprýmař, jen vespolečnosti dělává, jak

se říká, tajtrlíka. Ale jen naveřejnosti aona

měla představu, že takový bude inapor-

trétu. Já jsem ho udělala, jaký doopravdy

je. Když se posadíte před portrétistu, zapár

hodin se vždy ukáže, jaký doopravdy jste.

Co vás kportrétování přivedlo? Akma-

lování vůbec.

Otec byl pedagog, byl také vystudovaný

malíř, dokonce vPaříži naENSAD. Narodi-

la jsem se doateliéru, jako dítě mě budilo

cinkání štětců vesklenici. Vyrostla jsem mezi

barvami, zajímavé je, že dnes je vlastně vůbec

necítím. Když někdo přijde domého ateliéru,

nasaje vůni, mluví otom. Já to už nevnímám

anecítím. Společně jsme sotcem malovali

aoprázdninách jsme jezdívali navenkov,

najali jsme si třeba nějakou chalupu. Protože

včervenci platívalo, že Medardova kápě, čtyři-

cet dní kape, tak co můžete dělat, když venku

prší? Vplenéru se malovat nedá. Tak jsem

třeba vKardašově Řečici vyrazila dodomova

důchodců amalovala babičky. 