Strana 8
můžeš / číslo 2 - 2011
GHETTA VE MĚSTECH
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Jak se stane, že se indický kluk objeví
naseverní Moravě?
Docela normálně. Je zatím dívka Laďka,
kterou jsem potkal vMoskvě. Já studoval
fyziku, ona přijela nastáž zUniverzity
Palackého vOlomouci. To byl rok 1986.
Začal jsem zaní jezdit, ikdyž formality byly
hrozné. Přišla sametová revoluce, olomoučtí
studenti organizovali kdeco ataké vydávali
jakési noviny, nahoře se psalo ajá vesklepě
točil klikou rozmnožovacího stroje… Vlétě
roku 1990 jsme už byli spolu.
Jenomže pak jste našel cestu doolo-
mouckého britsko-českého gymnázia
apak přišly naMoravu obrovské zá-
plavy. Rok 1997 naprosto změnil život
Inda vČechách…
Záplavy vyhnaly spoustu lidí zdomovů.
Anajednou jsem poprvé vČesku viděl
ohromnou solidaritu, opravdu poprvé. Mož-
ná to zní divně, ale pro mne to bylo krásné.
Lidi si prostě pomáhali aneptali se, kdo jim
zaplatí nebo kdo jim poděkuje. Krásná doba.
Pak ale přišly normální dny aněkteří se už
vrátit domů nemohli.
VOstravě-Hrušově, namístech obrovské
záplavové vlny, byla škola. Doní přestěho-
vali evakuované Romy avzniklo strašné
etnické napětí. Já už cosi cítil, například
vPřerově obviňovali Romy zrabování, ale
když se vOstravě vytvořila tahle situace,
bylo mi jasné, že přichází velké nebezpečí.
Poradil jsem se sLaďkou isjejím tátou ajel
jsem tam. Desítky opuštěných Romů veško-
le, kterým vyčítali, že tam nemají trvalý
pobyt, akvůli tomu jim odmítali pomoci.
Dovedete si představit, že měl začít nový
školní rok aještě se povídalo, že Romové
školu vykrádají. Našlo se jakési řešení − pře-
stěhovat je dočtvrti Liščina. Místní protesto-
vali. Věděl jsem, že se něco musí stát, jinak
hrozí výbuch. Ataké jsem věděl, že řešení
se musí najít stěmi Romy, že je musím
přesvědčit, aby přijali nějaká pravidla, jinak
bude zle. Takže žádný „pořádek zvenčí“, ale
jejich aktivita, jejich práce je mohou dostat
donormální situace aoslabit psychózu proti
nim. Otom jsem je chtěl přesvědčit, to byl
můj plán.
Ajak to přesvědčování dopadlo?
Začali jsme docela obyčejně. Když chcete
pochopení odokolí, odúřadů, odveřejnosti,
musíte si udělat pořádek mezi sebou. Dát
svému životu nějaký řád adodržovat ho. Vy-
padalo to, že jsem je šokoval. Mne nemohli
podezřívat ani zrasismu, ani znějakých
předsudků. Já byl možná tmavší než většina
znich. Nyní žili vunimobuňkách, pár metrů
naosobu, opravdu žádný luxus. Příšerné
toalety, příšerné umývárny, samozřejmě
nikdo neuklízel. Aproč bych uklízel? Já to
nezašpinil, říkali všichni. Apak − stejně
půjdeme pryč!
Já se ptal: Kdy? Život přece běží už dnes,
vaše děti přece nemohou používat ty hrozné
záchody! Ašel jsem uklízet. Nejdřív sám,
pak se přidaly děti. Ty první pochopily, že
musíme pracovat společně! To zapůsobilo
inadospělé. Přišly nové nápady, jak všech-
no zařídit. Najednou přišli iNeromové, stu-
denti zOstravy izBrna. Změnil se ipohled
veřejnosti, protože onás začala – konečně
pozitivně − psát média, naše komunita se
proměňovala, přišla odpovědnost, práce
ataké dříve nevídaná velkorysost. Lidé se už
neprali anehádali okaždý kousek humani-
tární pomoci. Začali věřit sami sobě asvětu.
Přeskočíme nyní pár let. Mezitím pro
tyto lidi, ataké díkyjejich vlastní
aktivní práci, vznikla Vesnička soužití;
vaše komunita, nyní už pod správou
ostravské Charity, tu bydlí ažije dál.
Ale co zůstalo?
Především veliká zkušenost. Pozitivní
příklad. Včera nepředstavitelné situace se
staly skutečností. Když jsme – říkám jsme,
protože kolem toho bylo tolik aktivních lidí
– přišli zatehdejším ostravským primáto-
rem Tošenovským, aby nám dal pozemek
pro výstavbu domků, říkal: Ale spousta lidí
Když o druhém skoro
nic nevíte, snadno
svámi někdo třetí
může manipulovat.