Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24



můžeš / číslo 2 - 2011

PŘÍKLAD PRO OSTATNÍ

MOC NEVIDÍ,

ALE JEZDÍ STOVKOU

Krásná, usměvavá, pohotová – taková je 24letá

paralympionička Anna Kulíšková. Už dvakrát startovala

na zimní paralympiádě. Lyžuje. V Turíně byla druhá,

ve Vancouveru třetí v Super G.

Text: PETR BUČEK

Foto: ARCHIV

N

azávodech startuje vkategorii

B2 – což znamená, že má jen

zbytky zraku. Říká se tomu

trubicové vidění. Narozdíl

odzdravého člověka, který

periferně vidí 180°, ona jen

čtyři stupně.

Proto také skoro nevidí slalomové bran-

ky. Atak raději jezdí rychlé disciplíny jako

sjezd nebo Super G. „Slalom mi tak dobře

nejde, branky jdou rychle posobě ajá je

nevidím,“ říká Anna.

Trénuje hlavně našumavském Špičá-

ku, kde jí vycházejí vstříc. „Znají mě tady

odmalička.“

Lyžařská sezona pro ni začíná už napod-

zim, kdy jezdí trénovat naledovce doRa-

kouska. Třeba naPitztal. Tam si všimla, že

přístup khandicapovaným je vAlpách jiný

než unás. „Počítají stím, že nahoru pojede

vozíčkář nebo jiný postižený. Jsou připraveni

mu pomoci. Amyslí naně také, co se týká cen

jízdného: je to zapolovinu. Unás mají zlev-

něné jízdné málokde, třeba naŠpičáku,“ říká

jedna znejúspěšnějších paralympioniček.

Vjejí kategorii závodí vČesku jen dvě

ženy, nasvětových sjezdovkách se ale potká-

vá zhruba spatnácti závodnicemi.

Nejdůležitější postavou je pro ni ovšem

její trasérka, projektantka Michaela Hubačo-

vá, která sní absolvuje všechny závody itré-

ninky. Také závodně lyžovala, proto dobře

ví, kudy správně najíždět dobranek.

Jak jejich spolupráce vypadá? Michaela

jede před Annou adovysílačky, kterou mají

obě upevněnou nahelmě, udává směr (levá

– pravá), komentuje trať: kde je zlom, kde je

led, kde je branka, naco si dát pozor… Jde

většinou orychlé pokyny. Anna jí musí dů-

věřovat aspolehnout se najejí radu. „Mám

velké štěstí, moc si rozumíme. Naštěstí

snámi Míša může všude jezdit anemusí si

brát dovolenu. Práci si vozí ssebou.“

Anna obdivuje Bode Millera, drží palce

českému sjezdaři Ondřeji Bankovi. „Letos

mu to fakt jde,“ říká nadšeně. Jak by se ale

lišil její čas vzávodě sprofesionálem, to

si odhadnout netroufá. „Nedá se to, nikdy

jsem totiž sžádným profesionálem nestarto-

vala vzávodě, nejela stejnou trať,“ říká.

Chodí ráda dokina, občas vyrazí idodiva-

dla. „Většinou si sednu dozadní řady, odtud

totiž nejlépe vidím,“ prozrazuje své triky.

Azamilovala se dolétání. Občas ji kama-

rád bere ssebou navětroně, Anna ovšem

sní otom, že se jednou proletí stíhačkou.

„Věřím, že ipostižení mohou prožít plno-

hodnotný život. Dnes existuje tolik po-

můcek, člověk se nesmí vzdát,“ radí svým

vrstevníkům.

První obloučky

Její rodiče dlouho netušili, že jejich dcera

vidí ze světa jen zlomek. Když někde zakop-

la nebo se jí nedařilo chytat míč, připisovali

to tomu, že Anička šilhala anosila brýle.

Doktoři problém odhalili, až když jí bylo

osm let. Zlepšilo se lékařské vybavení,

doordinací přibyl perimetr, který tuto vadu

umí objevit.

Doté doby žila jako každé jiné dítě:

chodila doškolky, nastoupila doškoly,

smaminkou – učitelkou tělocviku – vymetla

každý sport, každou tělocvičnu. Nalyže – ty

jednoduché plastové − ji postavili vedvou

třech letech azačala se učit prvním oblouč-

kům.

„Vyrůstala jsem jako normální dítě, to mi

strašně pomohlo. Nikdo mě nelitoval, nebral

namě ohledy,“ vzpomíná. Ani ji nenapadlo,

že je něco špatně. Atak to izůstalo. Rodina

žila vŽelezné Rudě aAnna se lehce nama-

lém městě orientovala, bezpečně znala, jak

se kam dostane.

Inadále chodila dostejné školy, začala

hrát naflétnu amyslí si, že někteří spolužáci

dodnes ani nemusí vědět, že je postižená,

že špatně vidí. „Natabuli jsem viděla, četla,

psala, dělala to, co všichni ostatní, tehdy

jsem ještě pejska neměla. Možná byli pře-

VKANADSKÉM

VANCOUVERU

dojela vloni

Anna Kulíšková

vSuper G vesvé

kategorii B2

jako třetí.

Svýsledkem

byla spokojená.