Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18



můžeš / číslo 2 - 2011

VÝTVARNÍCI PRO KONTO BARIÉRY

ROZDAVAČNÁ

ELLEN JILEMNICKÁ

Svůj život věnovala umění, a také mladým lidem.

Léta učila na Střední sochařsko-kamenické škole

v Hořicích i na Fakultě architektury ČVUT.

Bavilo ji, že se před studenty musela neustále zpytovat

a obhajovat své důvody, proč se věnuje sochařství.

Text: RADKA POTMĚŠILOVÁ

Foto: ARCHIV ELLEN JILEMNICKÉ

V

yrůstala vHořicích vPodkrko-

noší. Říká se jim město kamenné

krásy, je tam sochařská škola

– mohla se stát holčička, která

ráda malovala, něčím jiným

než sochařkou? Podporoval ji

vtom itatínek, středoškolský

profesor aregionální historik. Moc jí fandil,

byl nadšený. „Nejvíc pak ztoho, když jsem

ho vymodelovala adílo koupila Národní

galerie. Ztoho byl navětvi,“ směje se Ellen

Jilemnická.

Sochy, kresby, básně

Navýtvarnou scénu vtrhla tato osobitá

sochařka vsedmdesátých aosmdesátých

letech. Tehdy provokovala svým veselým

popartem, ironizujícím jak fousatý akade-

mismus, tak izáhadně se tvářící abstrakci.

Vytvářela žertovné reliéfy adrobné plastiky

jako Manikúra, Strouhání mrkve, Elmex,

Nashledanou či slavný Boj osušenku. Vdí-

lech Ellen Jilemnické byl vždycky humor,

groteska, ironie, ale také meditativnost.

Vosobitých plastikách promlouvají přede-

vším hlavy aruce, ostré profily vytvářejí

stíny, zanimiž se skrývá hlubší téma, méně

známá azáhadná podoba lidské povahy.

„Dnes jsme zamořeni videoartem arůz-

nými instalacemi. Vcizině už se to nepočítá

dovýtvarného umění, unás, kdo nedělá

spočítačem, není současný.“ Pokrčí rameny,

nerozčiluje se. „Já mám ráda, když musím

respektovat materiál – hlínu, kámen, bronz,

aktomu ještě přicházejí nové nápady.

Namódu je lepší nehledět adělat si své.“

Jako příklad uvádí svoji sochu Jana

Nepomuckého, která stojí namostku

vDolních Počernicích. Bavilo ji přemýšlet

oliniích sochy, vnést doklasického tématu

svůj osobní názor. „Umění má být podle

mého soudu vždycky osobní. Musí zaním

být vidět člověk, který se oněco snažil,“

uzavírá.

Kumění se Ellen Jilemnická přibližuje

zrůzných směrů, nejen sochami, ale ikres-

bami abásněmi. Její vysvětlení je praktické.

„Teď vzimě hodně kreslím, to je pravda.

Hlína vzimě zebe, tak tomu moc nedám.

VHořicích mám zahradu atam mám sochy

vplenéru. Tam jsem pak celé léto atam

dělám. Vzimě spíš kreslím.“

Ale ona praktičnost není jistě jediným

důvodem. Jedním dechem dodává, že ji baví

prostorovost ajejí znázornění ijejí docílení

vploše. To jsou takové její objevy.

Rozdávat…

Několik desítiletí se věnovala studentům

abavilo ji to. „Učit navysoké škole je

výborné – studenti chtějí studovat, chtějí se

učit, takže je nemusíte doničeho nutit. Mají

spoustu otázek, musím zpytovat své důvody

aobhajovat sochařství, otevřít jim možnosti,

které jsem sama vyzkoušela,“ říká.

Nikdy nechtěla být restaurátorkou,

vždycky se prý bála, že kdyby sochy re-

staurovala, už by nikdy nemohla dělat své

Aukční salon

Konta Bariéry

Desátý Aukční salon Konta Bariéry

vynesl nasklonku loňského roku téměř

šest milionů korun. Také letos vám

budeme představovat výtvarníky, kteří

se natomto úspěchu podíleli. Tentokrát

jsme vybrali sochařku, která pomáhá

ijiným, osobnějším způsobem.

info

vlastní, že by ji to úplně sežralo. „Ale učení

je tvůrčí, jste neustále vdialogu, rodí se ná-

pady, studenti mají čerstvou hlavu aněkdy

přicházejí snesmysly, které nejde ztvárnit,

ale někdy je to objevné.“

Doba tomu bohužel moc nenahrává. Od-

osobnělost je vidět vbytech ivmezilidských

vztazích.

Ellen Jilemnická rozdává nejen stu-

dentům, ale imnoha potřebným. Každým

rokem daruje svá díla asi natři charitativní

aukce. Naotázku, proč to dělá, se zatváří

překvapeně. „Jsou lidé potřební aje hezké

vidět, že jim potom ty peníze někde po-

mohou. Já sama nepotřebuji být bohatá,“

směje se.

Některá svá díla by však nedarovala ani

neprodala. „Jsou to hlavně věci pro mne

důležité tím, že jsem jimi něco objevila, že

mi otevřely cestu kcelému cyklu. Nechávám

si ale spíš starší věci, ty nové mě mohou

opustit.“

Sen

Plánuje zahradu svých soch, už deset let si

ji kreslí. Akde jinde by ta zahrada měla být

než vHořicích. Bude plná kamenných sym-

bolů radostí astrastí života. Zatím pracuje

namalých návrzích aděsí se organizace

ashánění peněz. Každý rok by chtěla udělat

jednu sochu. „Mělo by jich být kolem čtr-

nácti, tak to snad dokonce života zvládnu,“

směje se.