Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25



můžeš / číslo 2 - 2011

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

Michaela jede před

Annou adovysílačky,

kterou mají obě

upevněnou nahelmě,

udává směr

akomentuje trať.

kvapeni, když zjistili, že startuji naparalym-

piádě,“ směje se apřiznává, že bez podpory

rodičů by to nikdy nezvládla.

Jen jednou zarok zaní jezdili sociální

pracovníci zplzeňské školy pro zrakově

postižené. Radili jí, jaké pomůcky si koupit,

aby si ulehčila život, později ji přemluvili, ať

zaplzeňskou školu startuje naatletických

kláních. Odnich se také dozvěděla, že vPra-

ze funguje konzervatoř pro zrakově posti-

žené. Flétna ji moc bavila, atak poskončení

základní školy nastoupila nakonzervatoř

doPrahy. Jenže Praha nebyla Železná Ruda.

Bydlela tady sice nainternátu, ale stejně

to nebylo jednoduché. Raději si zde práci

apodnájem našla její maminka, aby, kdy-

koliv jí Anna zavolala, jí byla kruce, jezdily

spolu vlakem doPlzně − domů, kam se

mezitím rodina přestěhovala. „Bez toho by

se to asi nedalo zvládnout,“ říká.

ZPrahy má respekt idnes. Iproto si poří-

dila vodicího psa. Než někam vyrazí, trasu si

nastuduje namapě, apak si prostě pama-

tuje, že musí jít třeba druhou ulicí doleva.

Už sama, jen se svou fenkou, také pendluje

mezi Prahou aPlzní. Někdy idvakrát týdně.

Pracovat pro Můžeš by ji bavilo

Dodělala střední školu, ale dopráce nikam

nastoupit nemohla: kdo by jí toleroval časté

výlety doRakouska naledovec?

Když se vrátila zolympiády vTuríně,

odkud si přivezla stříbrnou medaili, točili se

kolem ní novináři. „Vtu chvíli mě napadlo,

že by mě vlastně taková práce bavila.“

Podala si přihlášku napražskou fakultu soci-

álních věd, obor žurnalistika, adnes studuje

třetí ročník. „Byl to pro mě šok, doté doby

jsem studovala jen konzervatoř. Tam se

hlavně cvičí nanástroj apísemka jen jednou

začas. Tady namě navalili kvanta učení,

musím číst spoustu knížek, ale zvládám to

vpohodě,“ říká.

Jako téma své bakalářské práce si

vybrala srovnání pohledu médií naolym-

piádu sparalympiádu. Už dopředu je jasné,

kjakému závěru dospěje: média závodům

handicapovaných nevěnují ani zdaleka tolik

pozornosti, jako je tomu vpřípadě zdravých

sportovců.

Ato Annu mrzí, protože stejné je to

ispodmínkami ktréninku. „Vsoučasné

době nemám žádného sponzora, ti se nahr-

nou vždy až před olympiádou,“ krčí rameny.

Chybí jí itrenér. „Tak nějak trénuji sama,“

dodává avypráví otrénincích nakole, vpo-

silovně aoběhání.

Lyžuje, jen když jí to vychází časově…

Když se může utrhnout ze školy, když mají

volno irodiče... Jezdí naŠpičáku, jednou

začas jedou doRakouska. Trénink vypadá

podobně jako uzdravých lyžařů, jen se

posvahu stokilometrovou rychlostí řítí dvě –

závodnice atrasérka.

Plánovat dobudoucna se Anně moc

nechce. Připravovala se naSvětový pohár

doSestriere, ráda by udělala zkoušky auza-

vřela semestr, musí začít psát bakalářskou

práci.

„Když bude všechno vpořádku abudu

zdravá, ráda bych jela nadalší olympiádu,“

říká. Ajednou by ji moc bavila žurnalisti-

ka. „Třeba psát pro takový časopis, jako je

Můžeš. Apomáhat handicapovaným,“ říká

24letá lyžařka.

ANNA

KULÍŠKOVÁ

naobrázku se

svou trasérkou

Michaelou

Hubáčkovou

nazávodech.

Díky volnému

zaměstnání

může Michaela

sAnnou

absolvovat

všechny

závody

asoustředění.

Obě jezdí

sbezdrátovou

vysílačkou pod

helmou.