Strana 22
PŘÍBĚH KONTA BARIÉRY
22
můžeš / číslo 11 - 2015
■ Opravdu nám stát slouží?
■ Nemáte u vás také zhasnuto?
■ Za co si můžeme sami…
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
J
sou lidé, kteří vživotě hledají jen
nějakou jistotu. Akdyž je potká vážný
úraz, nemoc nebo jiná osudová rána,
přimknou se ke své představě ještě více
ajako by okolní svět přestal existovat.
Jitka Burianová se už čtrnáct let pohybuje
na vozíku, ale srší přitom nejen nevyčer-
patelnou energií. Srší iplány, jak zlepšit
život těm ostatním. Vystudovala ekologii na
Přírodovědecké fakultě Jihočeské univer-
zity ačtyři roky pracovala na Ministerstvu
životního prostředí ČR. Jen na půlku ztoho
času vzpomíná vdobrém: „Bude to znít
třeba divně, ale na takovém úřadu by měli
být srdcaři. Lidi, kteří jen nevyřizují papíry,
ale samotné téma je chytne avidí vněm
smysl… Zkrátka jsem zažila změnu – po vol-
bách vroce 2011 přišli noví, vzorní úřední-
ci, ale bez zaujetí. Vůbec bych chtěla vědět,
jestli stokrát probíraný zákon ostátní službě
počítá sněčím víc než jen sbyrokratickými
dovednostmi. Asi ne.“
Tak si zkusila evropskou dobrovolnou
službu vRakousku, akdyž se vrátila, hleda-
la nové uplatnění. Ina úřadu práce. Azase
potkala vzorné úřadování, dobré rady, jak
vyplňovat žádosti, ale nic víc. Možná si ne-
rozuměla spříslušnou referentkou, možná
čekala víc pochopení pro svou situaci. Teď
Nezastavitelná Jitka
pracuje vNadačním fondu pro podporu
zaměstnávání lidí se zdravotním postižením
astará se hlavně ogranty aprojekty zamě-
řené na společenské mechanismy, které
podporují (inepodporují) dobré uplatnění
často skvěle kvalifikovaných, ale přece
jenom handicapovaných. Ubývá bariér,
nebo ne? „Jestli myslíte bariéry fyzické, pak
ano, ikdyž by měly mizet rychleji. Mnohem
pomalejší změny vidím ve společenské
atmosféře. Kdybych jen podlehla pocitům
zkaždodenního kontaktu spostižený-
mi ajejich okolím, začala bych tvrdit, že
společnost už umí náš svět chápat. Třeba
vPraze ajiných velkých městech to funguje
amůžete se na každém kroku setkat spomo-
cí. Jenomže vmenších městech aobcích je
mnohde stále ,zhasnuto‘, lidé spostižením
si připadají, že jen obtěžují okolí, které má
přece svých starostí dost.“
Zkušenosti energické mladé ženy jen
potvrzují dennodenní situace mnoha lidí.
Sociální systém se proměnil na obrovský
balík miliard, přes který není na člověka
vidět. Splníš požadavky ztabulek? Dosta-
neš. Nesplníš, protože stvou situací tabulky
nepočítaly? Nedostaneš nic. Jitka se vrací
ke svému ministerskému angažmá: „Stát by
přece bez nás, zdravých inezdravých, vůbec
nebyl. Ale on se tiše stal jakousi nezávislou
entitou, žije svým životem, cosi vytváří, ruší,
reformuje podle nějakých svých pravidel
aplánů aobyčejný člověk je někdy vpozici
obtížného hmyzu. Kdo za to může? My si za
to můžeme! Jsme pasivní, bojácní, neumí-
me si stát za svým. Ato je vlastně můj plán.
Ať budu kdekoli, tohle bych chtěla měnit.
Nechci ničemu šéfovat, ale chci se podílet na
aktivitách, které ruší apatii. Vidím, že takhle
začíná myslet víc avíc lidí, hlavně mladých.
Když slyším hrozné řeči tzv. spokojených
občanů ouprchlících, opřemrštěné sociální
pomoci, oúdajném plýtvání na dávky, říkám
si: Jitko, tohle je tvůj džob!“
Každý znás si vživotě prožil nějaké
pády. Jitce ten její, nejvážnější na horách,
vážně poškodil páteř apřikoval ji kvozíku.
Ale nevzal sílu acit. Mohla by se zabývat
sama sebou atřeba iněkde vkoutě se
litovat. To neumí. Ato je dobře hlavně pro
nás všechny.
Sociální systém se
proměnil na obrovský
balík miliard, přes který
není na člověka vidět.
JITKA si své názory
drží. I když nejsou
v oblibě.