Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

můžeš / číslo 11 - 2015

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

dobře, že vtěhotenství musí snést ipár po-

tíží – jedno dítě už má –, ale také, že pro své

zdraví adobrou budoucnost svého plodu je

nejlepší používat zdravý rozum avyhýbat se

rizikům. Do lékárny by to měla blíž, takhle

má zase mnohem lepší pocit isama ze sebe.

Pan Jiří je stavař, přesněji řečeno staveb-

ní dozor. Řekli bychom člověk vneustálém

pohybu, obratně šplhající po lešení, prota-

hující se konstrukcemi, rozcvičený zadarmo

vpráci. Špatná představa. Dnešní stavební

dozor sedí spíše upočítače avautě. Hodiny

ahodiny každý den. Důsledek – ještě ani

nedosáhl středního věku azáda bolí abolí.

Vlastně bolela! SRadčinou asistencí začal

pravidelně cvičit. Doma, bez posilovacích

tělostrojů. Také on už chodí jen na kontroly

adobře ví, že terapeutka by okamžitě zjisti-

la, kdyby polevil.

Co mají oba společného? „Ovládli svůj

problém. Získali sebedůvěru aztratili bo-

lest. Dobře vědí, že příjemně jim bude, jen

když budou pokračovat. Třeba ibeze mne.

Hodně lidí se tak naučí dobře cvičit, změní

svůj režim anajdou vlastní zaujetí, že už

fyzioterapeuta nepotřebují. Ato je na naší

práci nejlepší.“

Radka Geffertová začíná rozhovor

skaždým novým pacientem jednoduchou

otázkou – máte představu, proč vás to či

ono bolí? Někdy odpověď nedostane, jindy

třeba: protože se hrbím. Vté chvíli ví, že

už je na půli cestě křešení – člověk, který

si uvědomí, co dělá špatně, má velkou

příležitost najít vsobě vůli ke změně.

Anajednou tak nacházíme nejlepší defini-

ci fyzioterapie – odstraňuje nejen bolest,

ale především nám připomíná, že lidské

tělo, je-li dobře udržováno, může člověku

dobře sloužit celý život. Vtip? Spíš holá

pravda, kterou velmi často prostě nechce-

me slyšet.



Být

bez bolesti?

To asi chceme všichni, až na výjimeč-

né jedince, kteří považují utrpení za

zajímavé, aněkdy si ho dokonce sami

způsobují. Akam patříme my, kteří

hledáme prášek, když nás bolí hlava,

nějaké sedativum, či lidově řečeno

„zklidňovadlo“, když prožíváme stre-

sovou situaci, akteří si rádi připlatíme

iza injekci proti bolesti, když nám

musí vytrhnout zub? Je vůbec bolest

měřitelná? Bolí mne to, co se děje,

stejně jako toho druhého?

Většina znás si to určitě nepřeje, trpět,

ani když se jedná ovelice subjektivní,

vnitřní utrpení, jako je třeba úzkost,

strach, melancholie, bolest ze ztráty

druhého člověka, prostě prožívání

věcí nepříjemných, tedy bolestivých.

Změřit bolest ale nejde. Dovedeme si ji

představit podle toho, co jsme sami kdy

zažili. Proto je potřeba, aby si již malé

dítě občas spálilo prstíček apak vědělo,

co vlastně je „to bolí, to pálí“.

Když vzpomínáme na události, které

jsme prožili, ty bolestivé tam mají vý-

znamné místo. Jsou jakýmisi milníky

vživotě, jsou to předěly, které nás ori-

entovaly aovlivnily. Kdyby jich nebylo,

tak naše minulost je plochá jak voda

vrybníku bez závanu větru aminulost

bude jen ajen fádním plynutím. Tro-

chu nudným plynutím času, který jsme

skoro nevnímali.

Žít bez bolesti je tedy jen zdánlivě

ideální. Je to zdánlivě lákavé, ale sou-

časně je to iochuzení oprožitky, které

nás formovaly, je to jen ajen bytí. Bez

bolesti je život člověka plochý. Když

bolest je opravdu neúnosná, naše tělo

rádo brání utrpení tím, že naše vědomí

se ztratí. Upadneme do bezvědomí.

Nevnímáme pak bolest, která je nad

hranicí naší schopnosti ji ještě při-

jmout. Ta hranice je ale jasně individu-

ální. Co jednoho obohatí, druhého již

ničí. Ti, co všechny bolesti tlumí hned

vpočátku, buď tím, že si berou proti

bolesti psychické ifyzické stále nějaké

prášky, ochuzují sebe sama ohluboké

prožitky. Ty kladné ity záporné. Chce-

me ale žít takový zploštělý anezajíma-

vý život? Pokud ano, pak je náš život

jen trváním – ato je snad málo ne?



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

FYZIOTERA-

PEUTKA by

mohla leckomu

leccos vyčítat,

ale raději svým

klientům poradí

a pomůže.