Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 1

23

můžeš / číslo 11 - 2015

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

■ Rozumí si se sklem, papírem i barvami.

■ Výtvarnice snekonečnou představivostí.

■ Letitá spolupracovnice Konta Bariéry.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

V

domě obklopeném stromy

dopadají sluneční paprsky do

oken zaplněných skleněnými

díly, světlo na ně občas kreslí

zajímavé imprese… Ustolu

sedí autorka, výtvarnice Eva Vlasáková. Žije

tady, na Malé Skále, dlouhé roky aráda.

Vnádherném uměleckém kraji, podobně

jako malíři Vladimír Komárek nebo Josef

Jíra. Anesmíme zapomenout na významnou

osobnost, sochaře, skláře aředitele Střední

uměleckoprůmyslové školy sklářské vŽelez-

ném Brodě, Pavla Ježka, jejího manžela. Jak

Eva tvrdí, snaží se ipo jeho odchodu žít „ba-

revný život“. Nerezignuje, zkouší nové věci,

Poutník

s barevnou duší...

často vystavuje. Neupíná se – ostatně jako

celou profesní cestu – kjednomu materiá-

lu… Vybírá si jej podle účelu nebo zážitku,

podle kterého tvoří: „Připadá mi výborné, že

si mohu dál hrát, vymýšlet,“ říká.

Občas si Eva Vlasáková sbalí nutné

věci, tak akorát do batohu, aobjevuje svět.

Opouš tí schutí svoje krásné údolí. Světo-

běžník? Usmívá se: „Někdo je rád pous-

tevníkem, někdo světoběžníkem.“ Sleduje

všechno jako poutník sdoširoka otevřenými

očima. Označuje se za „podivína“, protože

putuje po světadílech – mezi nimi chybí už

jen Afrika – dlouhé týdny docela sama.

Napadá mě, při pohledu na exotické vyře-

zané masky na stěně, že změna poledníků

arovnoběžek se stává zdrojem pro její

výtvarné dílo, ale výtvarnice namítá: „Pro

mne cestování není jenom inspirace, ale

irozšíření prostoru. Měla jsem štěstí, dost

jsem během života cestovala, pracovala

jsem vcizině, učila jsem se tam. Vnímám

pokaždé odlišné možnosti, jiný způsob

života vširších souvislostech.“ Ale určité

momenty se později někde vtvorbě objeví,

především vkresbách: vornamentu je cítit

Asie, vplastikách zase Mexiko. Vůbec nic ale

nevzniká bez silného emotivního prožitku.

Co asi právě teď objeví vBrazílii?

Od lámání ke kresleným příběhům

„Můj dědeček byl malíř, krajinář, mařáko-

vec,“ vrací se Eva Vlasáková kpočátkům své

cesty. „Akdyž tatínek zjistil, že po něm asi

mám talent, byl nadšený. Ve čtrnácti jsem

začala studovat na Výtvarné škole Václava

Hollara vPraze, pokračovala pak na VŠUP

vateliéru užité grafiky apísma Františka

Muziky. Známe ho jako malíře, ale on napsal

ovývoji písma zasvěcené knihy! To byla krás-

ná léta, studovala jsem vletech 1962–1967…

Hned vprvním ročníku jsem se seznámila se

svým budoucím mužem Pavlem.“

Eva Vlasáková se hodně věnovala klasic-

ké typografii. Už během studia upravovala

časopis, naučila se lámat stránky, pracovala

spísmem. Spříchodem počítačové techniky

se ale vše měnilo, podobně jako se „raritou“

stávaly některé grafické techniky. Ona si ale

své nadšení pro staré tisky aobdiv kpapíru

EVA VLASÁKOVÁ

se svou sklářskou autorskou kolekcí

�