Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

můžeš / číslo 11 - 2015
20
CESTOVÁNÍ
Sedla jsem si ke stolu na gauč ajen se
dívala. Pak jsem zgauče přehopsala kjedné
ze čtyř kajut, která měla být moje. Protože
mě nohy trochu poslouchají, využila jsem
jeden zúchytů, abych mohla vstát, otevřít
dveře avidět, kde budu spát. Maličkou
kajutu tvořila postel pro dva, malý úložný
prostor aminiaturní místnost stoaletou
aumyvadlem. To mě nadchlo, protože se
mi zdálo, že nezbývá žádný prostor, kam by
se dalo spadnout. To byl také omyl, jak se
později ukázalo.
Na laně aprostěradle
Kajuty byly rozděleny, slodí jsme se
seznámili asplánem cesty zrovna tak.
Zbývalo jen vypnout telefon avšechno si
pěkně užít. Ikdyž první den bylo větrno
aoblačno, seděli jsme vbundách na lodi
aužívali si ten pohled. Takové zážitky lze
jen těžko popsat slovy. Navzdory předpo-
vědím počasí bylo ale nakonec převážně
slunečno. Koupali jsme se vmoři, kdo
chtěl, vzal si vestu nebo kruh. Klodi bylo
připevněno lano, aby nás proud avítr
neodnesly daleko od jachty. Nahoru nás
kluci dostali za pomoci prostěradla, které
provlékli dotyčnému pod rameny, avytáh-
li ho zpět na palubu. Někdy ktomu stačily
holé ruce.
Já osobně jsem každý den vstávala časně
zrána, protože se mi líbí probouzet se sou-
časně spřírodou knovému dni. Každý si ale
vstával, kdy chtěl, adělal, co chtěl. Ovšem
všichni bez rozdílu aod prvního okamžiku
jsme neustále posilovali svůj stabilizační
systém. Někdy více, když byly velké vlny,
aněkdy méně, kdy se loď jen jemně pohu-
povala. Každopádně za ten týden se mé tělo
báječně posílilo.
Křičet radostí
Měla jsem vsobě tolik vděčnosti, pokory
aradosti! Občas jsem si jen tak zakřičela,
protože jinak bych tou radostí asi praskla.
Dny to byly úžasné. Pohledy, které se nám
naskytly, jsme se jen marně snažili zachytit
foťákem. Večery byly chladnější, ale plné
hvězd, zpěvu, zajímavých debat aněkdy jen
naslouchání šumění moře.
Šrámy se zahojí,
všechny svaly byly
příjemně namožené
atělo bolavé od
neustálého posilování.
To je však ten druh
bolesti, která má smysl.
�
Jirka, který má těžší formu dětské moz-
kové obrny, zvládal vše sjeho tak typickým
úsměvem. Pocítila jsem jistou vděčnost,
když se roztříštil můj předsudek, že se sním
NA PALUBĚ
nikdo vozík nepoužívá,
takže se každý přesouvá,
jak umí.
AUTORKA
ČLÁNKU Nina
Křehotová
(ve žlutém)
s kolegy
během
zastávky na
břehu
CHORVATSKÝ
PŘÍSTAV
jachet
v Sukošanu po
rekonstrukci
myslí i na
vozíčkáře.
PLAVBU si užívala i Alena Jančíková,
ředitelka České asociace paraplegiků CZEPA.
REZERVACE JACHET na příští sezonu
obvykle začíná už v listopadu.
HOUPÁNÍ NA VLNÁCH bez pevné půdy
pod nohama představuje osobitou rehabilitaci.
UVIDĚT NA VLASTNÍ OČI DELFÍNY
ve volné přírodě musí potěšit snad každého.
Můžeš