Strana 8
REFLEKTOR / ROZMĚRY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Odlehčovací služba není pouhé
čekání. I zde se cvičí, jezdí na výlety
po hlavním městě, společně beseduje
nad kulturou…
V jednom z pokojů se náhodou
sešly dvě učitelky – paní Jiřinu sem
přivedly dlouhodobé vážné problémy
se srdcem. Lékař už zkrátka vyloučil,
aby bydlela sama bez možnosti oka-
mžité pomoci. Oceňuje zdejší malou
zahrádku, cvičení, ale ráda by ješ-
tě na ty výlety… Snad její srdce ještě
přejde do lepšího rytmu. Paní Janu,
která celý život stála před tabulí, sem
přivezli z nemocnice. Přestaly ji po-
slouchat nohy a to bývá zlé. Ale díky
zdejší rehabilitaci i s chodítkem je to
lepší! Má se také na co těšit – s man-
želem půjdou do domu s pečovatel-
skou službou. A to je největší dárek,
na který čeká – zase být spolu.
Šestnáct zaměstnanců odlehčo-
vací služby má mimo jiné důležité
poslání – v některých případech se
stát tak trochu novou rodinou. Umět
nejen pomáhat, ale také naslouchat,
a když je třeba, pak i uchovat tajem-
ství. Vždyť právě možnost svěřit se
a poradit je pro člověka v těžké si-
tuaci možná důležitější než zvýšený
důchod. Na pozadí zdejší spokoje-
nosti ale žádný z pracovníků sociál-
ních služeb nezapomíná na nejeden
případ necitlivého a dokonce tvrdé-
ho zacházení se seniory i zdravotně
postiženými v rodinách. A k povin-
nostem sociálních služeb patří poku-
sit se takovou situaci změnit, zastat
se, a když to jinak nejde, upozornit
i sociální odbor radnice, případně
další orgány státní moci.
CO JE VLASTNĚ POLITIKA?
Už před lety nám radní Prahy 5 Petr
Lachnit řekl pozoruhodnou myšlen-
ku: V této společnosti se pomátly po-
jmy, sociální neznamená chudé! Měl
pravdu, ale zůstal trochu osamocen.
Vždyť denně vidíme, jak je celý kom-
plex sociálních služeb považován za
neproduktivní utrácení peněz, jak si
politici stýskají, že sice podle zákonů
musí prostředky uvolnit, ale lepší by
bylo někam nasypat beton, nabíd-
nout lidem zábavu, rozšířit parkoviš-
tě. Vypadá to, že auta mají v této zemi
mnohem větší šanci na pohodlí než
lidé staří, postižení, opuštění. Proto-
že kdo ocení dobře fungující dětský
domov nebo bezbariérovou úpravu
veřejného prostoru?
Ředitelka Volechová, která má de-
sítky let zkušeností s prací v sociální
sféře, je optimistka: „Známe rodiny,
kde i vnoučata dokážou moc pěkně
pomoci. Všechno je otázkou výcho-
vy. Myslím, že škola, média, politici
musí přijmout tvrdou realitu – so-
ciálních služeb budeme potřebovat
více.“ Dnes Petr Lachnit dodává:
„Samozřejmě, že řešíme úplně nové
situace. Máme tu stoosmiletou ob-
čanku a jejím dcerám je přes osm-
desát. Takové rodině přece musíme
pomoci. A vůbec to nepokládám za
neproduktivní výdaje. Solidarita má
přece obrovský společenský efekt.
Kdybychom dopustili, aby se spo-
lečnost atomizovala do uzavřených
skupinek bohatších, tedy zdánlivě
sociálně soběstačných, a na druhé
straně chudších, tedy potřebných,
ztratíme soudržnost. Jak pak chce-
me řešit velké výzvy, kterých je svět
plný?“
Praha 5 jistě není úplně nejlepší
místo na Zemi. A všichni její oby-
vatelé nejsou svatí. Ale mají docela
dobrou politickou reprezentaci, pro
kterou je promyšlená sociální politi-
ka každodenní samozřejmostí. Snad
zůstane i po komunálních volbách.
Demografický vývoj neobelžeme.
Společnost stárne a my vidíme,
jak se na nás valí nové a nové
požadavky na služby.
Cvičení někdy
zvládne víc
než nemocnice...
Paní učitelka
by se ráda vrátila
kmnoha aktivitám.
Ale to srdce...