Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

výhoda zdejšího centra – partnerské

vztahy nejsou problém a pro klienty

je soukromí samozřejmé. Však také

každý má klíče od svého bytu a ne-

zpochybnitelné právo rozhodnout,

koho pustí dál.

Podle Jitky Vičarové je osud kaž-

dého z jejích klientů originální. Ně-

kteří poznali dětské domovy a velké

ústavy, jiní dlouhá léta žili ve vlast-

ních rodinách, dokonce se stává, že

zažili i šikanu a zanedbávání. Pak je

do chráněného bydlení přivede ve-

řejná moc.

PŘES ULICI DO PRÁCE

Naproti chráněnému bydlení má

Diakonie sociálně-terapeutické díl-

ny. Odborný název pro další důle-

žitou oázu, do které přijíždějí lidé

s mentálním postižením každý den,

aby se postupně naučili třeba jen zá-

kladní návyky použitelné v běžném

životě. Velkým úspěchem je už to,

že všichni postupně zvládnou se na-

prosto samostatně dopravit do dílny

a odpoledne pak i domů. To se v ro-

dinách podaří málokdy.

Každodenní, třeba i jednoduchá

práce má jediný cíl – pokud to je jen

trochu možné, připravit klienty pro

normální trh práce. Jen ten, kdo na

vlastní kůži zažil nekonečné vysvět-

lování, předvádění a nácvik, ocení,

jaký je to pokrok, když dospělý chlap

najednou zvládne třeba upletení ko-

šíku. Zuzana Rosenkrancová, která

je tu asistentkou už osm let, zkušeně

dodává: „V těch lidech jsou obrovské

možnosti. Začínají těžce, ale dobře se

učí. Nejde jen o zručnost, ale i návyky

hygieny, dodržování časového rozvr-

hu.“ Její kolega Jiří Podrábský, který

má i zkušenost z práce ve velkém

ústavu, dodává: „Samozřejmě, někteří

mají svůj strop a ani nejintenzivnější

práce nakonec velké efekty nemusí

přinést. Ale naším cílem je také po-

kud možno zbavit je lítosti okolí a při-

nést jim radost, kterou přece má kaž-

dý, když se něco povede…“

Když pozorujete zdánlivě banální

činnosti, často opakované a opako-

vané, uvědomíte si, jakou proměnou

klienti sociálně-terapeutických dílen

procházejí. Doma nebo v ústavu jim

prostě přinesli oběd na stůl. Tady na-

Práce tu

přináší radost.

Apřitom, trochu

nepozorovaně,

nové amoc

užitečné návyky

pro život.

Třeba idocela

samostatný...

Paní Anička

chrání své bydlení

jako velkou

vymoženost.

Smanželem

zažili imnohem

komplikovanější

časy. Takže až

se jí partner vrátí

znemocnice, bude

zase platit její

oblíbené – žije se

nám dobře.

Jitka Vičarová patří

ke stále silnější

skupině lidí,

kteří se rozhodli

pomáhat. Ne

občas, ne na dálku.

Ale každý den

aspoužitím celé

své osobnosti.