Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

O vdovství

„To víš, vdova, ta je vlastně znovu

svobodná, ta tam může jít,“ říká

-

valo se ještě v minulém, či spíše

předminulém století. „Být vdova,

to je znovuzískaná svoboda.“ Byla

to pravda. Dívka se dostala z kon

-

troly svého otce a původní rodiny

pod kontrolu svého manžela, a te

-

prve když i toto někdy pominulo,

znovu objevovala sebe sama,

svoje zájmy, případně i přátele.

I pro muže bylo vdovectví získá

-

ním jakéhosi nového stupně svo-

body. A přesto se vdovci a vdovy

obvykle snažili znovu uzavřít

sňatek. Proč? Především z důvodů

ekonomických. Buď finančních,

nebo proto, že muž potřeboval do

domácnosti ženu, která by byla

nejen jeho milenkou, ale i tím,

kdo vedl domácnost, dohlížel na

hospodářství a vychovával děti.

Často děti z prvních manželství,

protože vdovectví bylo vzhledem

k vysoké úmrtnosti při porodech

také častým stavem. Status

vdovy byl odvozován především

zaměstnáním či společenským

postavením jejího manžela. Obrat

„je to vdova po důstojníkovi, po

řediteli toho či onoho podniku“ byl

svým způsobem jakýmsi titulem.

I na hrobech se to uvádělo.

U jména jedné mé babičky bylo

vytesáno do kamene, že to byla

vdova po mistru krejčovském.

Většinou na tom vdovci byli eko

-

nomicky mnohem lépe než vdovy.

Po smrti manžela sice měly nárok

– alespoň v našich zemích – na

jakýsi podíl z manželova majetku,

ale jeho dodržování bylo často

problematické. I proto se každý

panovník přísahou zavazoval,

že bude chránit „vdovy a sirotky“

jako ty jedince, kteří jsou nejvíce

zranitelní.



Autorka je socioložka,

předsedkyně Správní rady

Nadace Charty 77.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

Chráněné bydlení Diakonie

Českobratrské církve evangelické

Terezín: www.diakonieltm.cz/sluzby/chb/

Diakonie nabízí služby chráněného bydlení vBrně,

Letovicích, Brumovicích, Nosislavi, Přešticích, Soběslavi,

Táboře, Valašském Meziříčí avPraze.

Více informací ochráněném bydlení idalších službách

najdete na www.diakonie.cz, info@diakonie.cz

nebo zavolejte na   –.

jednou zjišťují, že na polévku se musí

nakoupit, očistit zeleninu, okořenit,

vařit podle receptu, servírovat, uklidit

nádobí, umýt… Také prádlo se musí

vyprat. Kuchyň uklidit… A i když se

nepodaří připravit je na práci v „nor-

málních“ podmínkách, stejně zůstává

důležitá kvalita – zkušenost kolekti-

vu, přátelství, zážitek třeba ze společ-

né přípravy dřeva na dvoře.

ZAPOMENUTÍ LIDÉ?

I když se péče o postižené u nás ob-

rovsky proměnila, zhumanizovala

a doslova otevřela veřejnosti, spole-

čenské ocenění profesionálů v těchto

službách je ostudně nízké. Přes malé

pokroky v posledních letech je stále

lepší vybalovat zboží v supermarke-

tu než pomáhat lidem s postižením.

Nejde jen o nominální výši od-

měn, ale také o atmosféru kolem.

Příliš mnoho lidí i politiků trpí ve-

řejně projevovanou úchylkou – ne-

ziskovky jsou pijavice, všechno by

mohl zajišťovat stát, živíme tady lidi,

kteří to moc neumějí. Přitom práce

v sociálních službách dnes vyžadu-

je vysokou a neustále prověřovanou

kvalifikaci, nejvyšší morální nároky,

obětavost hraničící s vyčerpáním

i mnoho každodenních administra-

tivních povinností.

Zuzana Rosenkrancová má za se-

bou i roční léčbu úplného vyhoření.

To by se jí u krabic s čokoládou asi

nestalo. A Jitka Vičarová jen kon-

statuje: „Potřebujeme sice i soucit,

ale čím dál více také chladnou hla-

vu v každé situaci. Nepodléhat právě

tomu přepečovávání. Chráněné byd-

lení je bydlení se vším všudy. I s tím,

že když má klient nepovedený den,

tak si vztek nebo jen špatnou náladu

na někom zchladí. Naše asistentky

často nemají šanci zjistit, co se děje.

Ale někdy se jim nepodaří oddělit

emoce z práce a neprožívat to ve

vlastních rodinách. Tohle propojení

žádnými penězi nezaplatíte…“

Profesionálové ze sociálních slu-

žeb jsou se svým trápením až příliš

často sami. Většinou se nesvěřují

a neumějí se litovat. Ale kdybychom

jim uměli častěji vyjádřit uznání?

V Komenského ulici v Terezíně za-

žívají zvláštní poklepání na rameno

každý den. V přízemí pod sociálně

terapeutickými dílnami sídlí třetí

služba – restaurace, kde také pracují

klienti. Prodají tu dvě stě hlavních jí-

del denně…



Pravidla jsou

jasná apro jistotu

napsaná velkým

písmem. Zdejší

klienty nestraší,

pomáhají opět

nalézat jistotu.

Každodenní, třeba

i jednoduchá práce má

jediný cíl – pokud to

je jen trochu možné,

připravit klienty pro

normální trh práce.

REFLEKTOR / CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ