Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / LENKA ROŠTOKOVÁ

která mi řekla, že ví o někom, kdo by

chtěl vést divadlo handicapovaných.

Skutečně vzniklo divadlo Na mostě,

ale dnes už tahle skupina neexis-

tuje. Saša mě později kontaktovala

s pražským souborem Pro Impro a já

s nimi vystupuji pokaždé moc ráda.

Máte nějaké tréninky, ikdyž neví-

te, jaký kus sehrajete?

Ano, máme nejrůznější cvičení, kde

trénujeme dovednosti, které se mo-

hou během představení hodit. Po-

každé nás během hraní překvapují

věci zrozené v hlavě diváka. Jejich

nápady, i ty nejbláznivější, je třeba

stáhnout na zem a před lidmi je rea-

lizovat. Vzniká často řetězec mno-

ha komických situací. Je možné, že

kromě hraní se také od letošního

podzimu stanu spolutrenérem, jako

záskok za jednu kolegyni, která od-

jíždí studovat do zahraničí. Jestli si

to odsouhlasíme, povedu nejspíš dva

pravidelné tréninky v měsíci.

Mohla byste se nám, prosím,

představit?

Měřím 136 cm, chodím jako tučňák

a špatně se hýbu. Jsem „postižený

choďák“. Jde o genovou poruchu,

i když oba mí rodiče jsou zdraví. Jen

v sobě každý nesli jeden gen, a ty,

když se sejdou, se v jejich potomkovi

objeví jako zdravotní vada. Oni o tom

tenkrát vůbec nevěděli. Chodila jsem

do základní školy mezi zdravé děti,

jen jsem pobývala často v lázních,

měnila jsem mnohokrát dětský ko-

lektiv.

Když jsem se po základní škole

rozhodovala, co dál, byla jsem se po-

dívat na Obchodní akademii v Jan-

ských Lázních. Tehdy šlo o krátce

otevřenou novou střední školu, byla

jsem tady sedm let až do maturity

a cítila jsem se tu šťastná. V devade-

sátých letech to byl nejlepší z projek-

tů orientovaných na lidi s postižením

– a své renomé si stále drží. Rodiče

i já jsme byli nadšení, protože jsme

měli opravdu pocit, po všech těch lé-

čebnách, že jde o ráj na zemi!

Po maturitě jsem nastoupila na

Metropolitní univerzitu v Praze na

tříletý obor veřejná správa, po baka-

lářce jsem se rozhodla pokračovat

v magisterském studiu.

Měla jste nějakou vizi osvé pro-

fesi?

Během studia jsem dostala nabíd-

ku z Metropolitní univerzity, zda

bych nechtěla pracovat v oddělení

informačních technologií. Já při-

kývla, takže jsem už v posledních

semestrech zvládala prezenční stu-

Dřív bych si o pomoc

jen těžko sama řekla.

Práce v médiích mě

hodně sociálně otrkala.

„Smích je tou

nejkrásnější

situací na světě...“