Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / SENIOŘI V ČESKÉ SPOLEČNOSTI

ně říkají, že dcery běžně svým mat-

kám říkají: Ty ses zbláznila, je ti už

pětapadesát a ty ještě chceš nějakou

lásku? Zmíněné posuny ve společ-

nosti se odrážejí i v truchlení. Jedna

pětašedesátiletá paní, které zemřel

muž, mi říkala, že poprvé v živo-

tě lže své o dvacet let mladší dceři,

protože před ní nechce přiznat touhu

smutnit a plakat za manželem. Musí

lhát, protože dcera říká, že na takové

hlouposti není čas.

Pociťují starší vtěchto nových

situacích idoslova šikanu?

Více, než je na první pohled viditel-

né. Běžně se stává, že úmrtí jedno-

ho z rodičů je důvodem k prudké-

mu omezení životních podmínek ze

strany dětí. Prodávají se domy a byty,

ve kterých rodiče celý život žili,

omezují se nejrůznější domácí akti-

vity, jako je zahrádka, senior je často

doslova izolován v malém prostoru.

Zkrátka nejrůznější nátlak má za cíl

rozevřít sociální, finanční i doslova

bytový prostor mladším i za cenu

necitlivého a někdy až krutého ome-

zení seniora.

Není příčinou těchto situací

iabsence někoho, kdo by vtakové

krizi pomohl, poradil, zastal se?

Hlavním problémem je tu stud. Ze-

jména ženy se za takové chování

svých dětí opravdu stydí a dávají vinu

sobě. Mají pocit vlastního selhání ve

výchově. Proto v sobě dusí jakýkoli

projev protestu a jen opravdu málo-

kdy volají na pomoc někoho cizího.

A pak je tu i další rovina – chovali se

rodiče vždy ke svým dětem lásky-

plně? Není dnešní krize jen důsled-

kem dávného zanedbávání, které je

dnes opláceno stejně?

Do jaké míry se na tom všem

projevuje prudká společenská

proměna posledních let?

Na jednu stranu přinesl vývoj obrov-

ské šance pro seniory. Mohou cesto-

vat po celém světě, mají k dispozici

dříve nevídané služby a zboží. Pokud

jsou sociálně silní, mohou si dovolit

i velmi kvalitní bydlení. Mnozí se stali

velmi úspěšnými podnikateli. Takže

jejich prostor svobody je velký. Pak je

tu ale většina, která žije docela oby-

čejně a nenápadně. I když získali ma-

jetek v restitucích, věnovali všech-

no dětem, dál je podporují finančně

i z nízkých důchodů, jak už jsme ří-

kali, dobrovolně nebo pod jistým ná-

tlakem rodiny omezují své potřeby. Ti

i ti jsou však konfrontováni se společ-

ností, která je orientovaná na úspěch,

krásu, efektivitu. Každodenně mají

v médiích obraz, jak má vypadat ži-

vot. V těchto obrazech není místo pro

bolest, omezenou mobilitu, osamělost

nebo dokonce smrt. Proto je nesmír-

ně důležité, aby ve svém okolí našli

uplatnění pro hodnotu, která je pro ně

tak typická – pro svou moudrost.

Moudrost má ještě stále vysokou

hodnotu?

Samozřejmě. Obrovské zkušenos-

ti a znalosti seniorů jsou nevyužity

nebo jen málo využity. Nejen v rodi-

nách, ale i v širší společnosti. Zatím

jsme nenašli recept, jak nahlédnout

do hlav seniorů, často velmi dob-

rých odborníků nejrůznějších profe-

sí. Neumíme je pozvat a naslouchat.

Neumíme jim vysvětlit, jak v obci,

ve městě, v kraji řešíme určitý pro-

blém a jaké máme potíže. Už se

docela umíme postarat o jejich so-

ciální a zdravotní problémy, umíme

se zeptat, jaké služby by jejich život

zlepšily. Ale jejich moudrost zatím

leží většinou nevyužita. Zajímavé je,

že z této pokladnice umějí čerpat

někteří podnikatelé. Vůbec se nebojí

zaměstnat osmdesátníky a vyplácí se

jim to. Přitom třeba pro samosprávu

a veřejnou správu představuje život-

ní zkušenost seniorů důležitý zdroj

informací, a navíc je tato komodita

skoro zadarmo.

Proč to nefunguje?

Protože nám chybí proseniorská

edukace. Česky řečeno výchova

k ocenění stáří i jeho moudrosti. Pro-

seniorská edukace by navíc pomoh-

la nejen společnosti, ale i seniorům

samotným. Protože zájem o staršího

člověka i o jeho znalosti a zkušenos-

ti také řeší jednu z největších bolestí

stáří – samotu, které je v české spo-

lečnosti víc, než si myslíme.



Kdo je PhDr. Hana Vavříková, Ph.D.

Absolventka Filozofické fakulty Univerzity Palackého

vOlomouci. Externě působí na Katedře pedagogiky

aandragogiky Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.

Její rigorózní práce () se zaměřila na problémy

poskytování rodinné péče nesoběstačným seniorům.

Disertace () na ageismus včeské společnosti.

Mohla by

oseniorech

vyprávět hodiny.

Ataké to mezi

mladými dělá.