Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

8
můžeš / číslo 10 - 2015
TÉMA: Stát asociální služby
■ Ministerstvo práce asociálních věcí (MPSV) vede Michaela Marksová.
■ Ženě spověstí feministky abojovnice za rovnost záleží na podpoře znevýhodněných.
■ Má dlouholeté zkušenosti zpraxe vneziskovém sektoru.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Paní ministryně, považujete Českou
republiku za sociální stát?
Do určité míry ano, ale dostal velkou ránu
během předešlých dvou volebních období.
Řekla bych, že to byl takový pokus veřejnou
sféru destabilizovat. Co se týče např. dáv-
kového zabezpečení, oČR jako osociálním
státu snad hovořit můžeme. Veliké mezery
ve srovnání svyspělými státy máme bohužel
např. voblasti sociální práce. Rovněž stále
chybí zákon osociálním bydlení, takže tady
žijí lidé na ubytovnách nebo ve vybydlených
bytech anemohou se ztíživé sociální situace
bez vnější pomoci sami dostat.
Jak vnímáte roli státu vpéči olidi? Měl
by to být takový osvícený ochránce,
nebo by měl spíš nechat každého, aby se
osebe staral co nejvíc sám?
To bychom si asi museli říct na nějakých
konkrétních věcech, ale určitě by měla být
pravidla nastavena tak, aby motivovala
lidi ktomu, aby pracovali abyli aktivní.
Řada lidí ktomu ovšem potřebuje podporu.
Takovou podporou jsou například služby
sociálních pracovníků, kterých bohužel ještě
stále nemáme vsystému dostatek.
Dalším systémovým nedostatkem je
například kvalita péče oohrožené děti. Tím
nemyslím, že by byly přímo na ulici. Umíme
je umístit do nějakých zařízení, kde dosta-
nou postel, jsou vteple adostanou najíst.
Ale na to, jak jsme bohatý avyspělý stát,
bychom měli vědět, že jen tohle nestačí.
Neumíme zajistit, aby zůstávaly vbiologické
rodině. Soudy občas řeší spory rodičů tím,
že děti dají do ústavu, aby byly vtakzvaně
neutrálním prostředí. Atím pomoc státu
končí. To mi zůstává rozum stát. Vtéhle
oblasti máme tedy rozhodně ještě veliké
rezervy.
Ptám se proto, že se
hlásíte klevicové poli-
tice, která obvykle chce
různými zásahy státu
urovnávat, řekněme, urči-
té sociální nerovnosti.
Ano, to určitě. Myslím si
například, že když se narodí
dítě do nějaké velmi chudé
asociálně vyloučené rodiny
ajiné do bohaté avzdělané,
tak by stát měl tomu chudému
pomoci na začátku vyrovnat
šance. Ono se to asi nikdy
nepodaří úplně, ale řekla bych,
že vtuhle chvíli máme vůbec
daleko ktomu, abychom to byť
jen zkoušeli.
Jste idealistka?
Určitě ano, protože jinak bych
ministryni ani nedělala aneměla
snahu to tady nějak napravovat.
Proto jste šla do politiky?
Ano. Působila jsem vneziskové
organizaci atam mi došlo, že cokoliv
ta neziskovka vymyslí, tak to stejně
pak narazí na politiky. Proto jsem si
říkala, že je potřeba být aktivní ado
politiky se přímo zapojit. Je to vlastně
občanská povinnost.
Jak je na tom podlevás rovnost
postavení lidí shandicapem?
Připomněla bych historku, která se sice
odehrála už před pár lety, ale zase ne
tak úplně dávno. Bylo to vdobě, kdy se
mimo jiné platila OpenCard. Tehdejší ná-
městkyně pražského primátora pro škol-
ství přišla na ministerstvo školství. Strašně
se rozčilovala, že rodiče postižených
dětí vPraze jsou příliš vzdělaní avědí,
co všechno přesně můžou chtít. Takže na
školách požadují maximum pro své děti,
Společnost
se radikalizuje
�
Michaela MARKSOVÁ:
Můžeš