Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

můžeš / číslo 10 - 2015

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Vášnivá čtenářka

Drahomíra Vacíková musela opustit svůj byt

proto, že vněm zůstala sama, aněkolikerá

mozková příhoda způsobila, že nemohla žít

bez pomoci. Tak se – sčástečným ochrnutím

poloviny těla – dostala do Břevnova aje tu

opravdu spokojená. Sama osobě říká, že

je spíš samotářka, možná tomu přivykla

za dlouhých let vknihovně Akademie věd,

anepotřebuje nějaké mimořádné rozptýlení.

Její hlavní vášní je literatura; jak přijde řeč

na knihy, hned připomene romány Jarmi-

ly Loukotkové adokázala by je rozebírat

dlouho adlouho. Ráda vidí své syny ijejich

rodiny, ráda navštíví rodný statek. Ale tady

je jistota, že přijde pomoc okamžitě, tady

se nic špatného nemůže člověku stát… Útlá

žena si dobře uvědomuje největší bolest

seniorů – osamění.

Domov Elišky Purkyňové by možná ná-

vštěvníkovi připomněl spíše moderní hotel,

ale hosté tu nejsou na pár dnů. Apersonál

sice také uklízí, vaří aorganizuje zábavu, ale

hlavní je atmosféra. Zdejší pracovníci mají na

každého čas, nad nikým nemávnou rukou,

žádnému, ani trochu popletenému přání se

nesmějí. Dobře vědí, že za stesky aněkdy

islzami je dlouhý, často těžký život, že mnoh-

dy nahrazují původní rodinu ajejí pochope-

ní. Je to vesměs tvrdá aněkdy nepříjemná

práce spojená spovinností trpělivosti. Aje

také dost málo placená. Nové odvětví péče

oseniory se zkrátka klube na svět obtížně.

Marie Šebestová-Polcarová nikdy děti

neměla. Osud jí nepřál ani vpartnerském

životě. Přesto srší úsměvy aenergií, vyprá-

vění osobě občas přeruší lehce pikantní

historkou ozdejších známostech, ale jednu

stížnost přece jen má – každý den si dá ráda

plechovku nealkoholického piva, což nemají

rády sestry, které pečlivě hlídají její hladinu

krevního cukru. Však iona je letitá zdravot-

ní sestra aměla by vědět, co cukrovka umí!

Jenomže – jedna plechovka přece… Tyto

starosti seniorů by byly jen úsměvné, kdyby

zároveň neukazovaly na další důležitou

okolnost – pracovnice domova pečlivě

dohlížejí na dodržování diety, předepsané

medikace idalší zdravotní souvislosti. Váha,

celkový stav inálada jsou povinně zazname-

návány. Byrokratické zbytečnosti? Možná,

ale pravidelná lékařská služba se může opřít

oobjektivní údaje, kterých osobě starší

prozradí tak málo.

Jsme spravedliví?

Dlouhý by byl výčet všeho, co Eliška nabí-

zí. Nejen kultura, zábava, společné oslavy,

taneční, přednášky, ale také opora vjednání

súřady, vyřizování všemožných formalit, re-

habilitace, atřeba ipráce sinternetem. Bylo

by to všechno krásné, kdyby ale za dveřmi

nestály stovky nových žadatelů, ačasto velmi

postižených věkem, nemocemi, nepřízní

osudu. Jen zPrahy jich za posledních pět let

bylo téměř 1500! Přijata mohla být necelá

třetina. Řešení? Vlastně jen jedno – miliardy

amiliardy. Ikdyž… Eva Kalhousová říká:

„Mohli bychom se poučit třeba vRakousku.

Každá žádost musí obsahovat daňové při-

znání za posledních pět let adalší informace

omajetku rodiny. Dobře situovaní lidé jsou

zdvořile odesíláni do soukromých, komerč-

ních seniorských zařízení. Jistěže ioni platili

daně, ale princip solidarity říká, že zveřej-

ných prostředků musí jít pomoc především

nejpotřebnějším. Anikdo se nediví.“

Služby pro seniory ajejich financování

zatím unás nejsou ani prestižní, ani politic-

ky atraktivní téma. Napadne někdy někoho,

že rostoucí počet stárnoucích spoluobčanů

by jednou mohl přijít svlastním politickým

programem? Že by se sněmovna zaplnila

prošedivělými hlavami? Jaký by byl potom

státní rozpočet? Nebyl by nakonec spraved-

livější než dnes?

P. S.: Původní objekt domova Elišky Pur-

kyňové je už několik let prázdný. Potřebuje

rekonstrukci. Co vněm bude pak?



Když se nějaký dům

jmenuje Domov,

znamená to především

klid, pohodu, jistotu.

Protože právě tyto

cennosti seniorům často

scházejí nejvíce.

PANÍ DRAHOMÍRA

ajejí nejmilejší chvilky

EVA KALHOUSOVÁ by mohla sociální práci vyučovat. PANÍ MARIE se snad ani neumí mračit.