Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

18

můžeš / číslo 10 - 2015

TÉMA: Stát asociální služby

My, daňoví

poplatníci

Nerozumím financování, ale vím, že lidé

obvykle hubují na to, že platí vysoké daně

astejně ztoho nic pak nemají. Obrat „my,

daňoví poplatníci“ se stal již okřídleným

úvodem pro hubování na stát. Co všechno

platí stát, si většinou vůbec nedovedeme

představit. Státní rozpočet je něco hodně,

hodně abstraktního, protože uvažování

vmiliardách – ale co vmiliardách, stačí

vmilionech, je nad schopnost vnímání

ročního rozpočtu běžného občana.

Zhruba ale každý víme, že více než třetina

zkaždé stokoruny, kterou vyděláme,

připadne státu, který nás, jak říkáváme,

okrádá na daních aplatí ztoho zbyteč-

nosti. Takto hubovat jsem slyšela stovky

lidí asama jsem to také někdy opakova-

la. Až do momentu, kdy jsem se dostala

krozpočtu jedné menší obce, jejíž zástupci

oněm zrovna dumali. Některé služby, které

poskytovali, mohl platit stát. Pokud ho žá-

dali ofinance, byly nároky vysoké, jako by

opravdu platilo, že erár, tedy stát, to unese.

Takže se požadavky zvyšovaly. Vdalší části,

která spadala pod financování obce, což je

vzdálenost, na kterou je již vidět, si všichni

dávali pozor. Teprve pak opravdu dělali

rozpočet: Když přihodíme peníze na opravu

cesty, tak nám již nevyjde na park, akdyž

to dáme na omítku dětského domova, tak

nám nezbude na sociální dávky ani pro ty

nejpotřebnější… Najednou se uvažování

zastupitelů úplně změnilo – dokonale se

potvrdila lidová moudrost, že bližší je košile

než kabát. Chtěli těm svým, tedy své obci,

pomoci, ale nevycházelo to. Když se někde

přidalo, jinde se muselo ubrat. Azastupitelé

to viděli zcela konkrétně: když nezaplatíme

pečovatelky, které vobci pracují, budou

se na nás zlobit staří astarší lidé –, ati

přece většinou chodí kvolbám. Politická

příslušnost najednou byla zapomenuta.

Zastupitelům šlo oosobní prestiž, ataké

– ato především – to, co začali aprosazo-

vali, považovali za správné achtěli vtom

pokračovat. Skloubit zájem obce, konkrétní

požadavky arozpočet, to bylo opravdu

těžké. Vdiskusi jednali opovinnostech státu

podobně jako puberťák tlačící na rodiče:

„To by přece měl zaplatit stát, nemyslíte?“

Špitla jsem, že stát taky nemá…, ale byla

jsem ihned upozorněna, že stát má přece

peníze znašich daní. Atak jsem další

větu, že oni – zastupitelé obce – mají také

peníze zdaní lidí, kteří tam bydlí, již

neřekla. Nejsem vzastupitelstvu, tak co

bych dělala zlou krev.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Energická avzdělaná maminka dosáhla

smanželem prvenství, které se dá jen těžko

závidět – žádný takto postižený pacient

nežije tak unás tak dlouho vdomácí péči.

Avzpomíná na minulost: „Dokud nebylo

synovi osmnáct, jezdili jsme sním do lázní.

To byla trochu úleva. Pro něj ipro nás. Ale

jakmile dospěl, zdravotní pojišťovna řekla

jasně – nemůže se zlepšit, tak na co lázně?

Mohla bych napsat román ocelém systému

sociální péče. Na jedné straně je kluk brán

jako beznadějný případ, na druhé musím

neustále dokládat, jaké máme náklady,

jaký je jeho aktuální stav, vjakých podmín-

kách žijeme. Stala se ze mě specialistka na

žádosti apodklady pro sociální péči. Přitom

se snažíme vyjít hlavně ze svého azbyteč-

ně neobtěžovat...“ Specialistka na žádosti

se neubrání slzám. Není divu – síly přece

jenom docházejí. Akdyž jí správa sociálního

zabezpečení nedávno spočítala penzi, mu-

sela vzít vúvahu, že deset let nepracovala.

„Jenom“ se starala osyna vkómatu. Zákon

je zákon! Kolik by nás všechny stálo, kdyby

Šálkovi dali Petra do nějakého ústavu nebo

léčebny? Ptal jsem se odborníků ati začali

na třiceti askončili na sedmdesáti tisících

měsíčně. Už osmnáct let.

Všechna čísla astudené účty jsou vtomto

příběhu stejně němé. Nic neřeknou oživotě

této rodiny, okaždodenní naději, že by snad

jednou, možná, mohlo dojít kzázraku. Ana

ten je nutné být připraven. Proto se rodiče

starají oPetrovo tělo, proto nepřetržitě

bojují svymizelými reflexy, proto čekají…

Je na co čekat? Všechna vyšetření říkají, že

ne. Ale jak je možné, že ten velký bezvládný

člověk se na maminku dokáže usmát? Jak je

možné, že při našem odchodu nás vypro-

vázel očima plnýma pochopení smyslu naší

návštěvy? Kdo znás ví, co ještě přijde…?

Magdalena Šálková má připravenou odpo-

věď ina zlou otázku – co bude sPetrem, až

vy smanželem tu nebudete? „To rozhodne

ten nahoře. Dokud nám síly úplně neode-

jdou, budeme bojovat.“

Denní péče oPetra III.

16.00 mixování odpolední svačiny, podání

do sondy, odsátí hlenů, vyplachování úst,

příprava na posaz na vozíku, přebalení, ap-

likace penilexu se sáčkem na moč, oblečení,

umístění na vozík, zajištění proti otlakům.

16.30 vycházka podle denní teploty sdozo-

rem. 18.30 odchod do bytu, svlečení, pře-

balení, odsátí hlenu, přesun na lůžko. 19.00

polohování na břicho, masáž zdravotními

oleji proti proleženinám. 20.00 polohování

na levý bok, odsávání hlenu, pití do sondy,

cvičení podle Vojtovy metody. Dále tento

režim pokračuje do 4.00 polohováním aod-

sáváním hlenu každé dvě až tři hodiny.

Díky manželům Šálkovým (ajim po-

dobným obětavcům) už jsme ušetřili adále

šetříme statisíce, možná miliony. Atak

můžeme zveřejných prostředků dotovat

zábavu auvolnění všeho druhu, abychom

si trochu zvýšili adrenalin nebo na chvíli

zapomněli na těžkosti života.

Není to krásné?

Takže díky, paní Šálková! Anad tím

důchodem nebuďte smutná, někdo má

iméně.



TÁTA ASYN...

Jak to jednou bude?

DĚKUJEME, paní Šálková, že za nás dřete adřete...

�