Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

18
můžeš / číslo 10 - 2015
TÉMA: Stát asociální služby
My, daňoví
poplatníci
Nerozumím financování, ale vím, že lidé
obvykle hubují na to, že platí vysoké daně
astejně ztoho nic pak nemají. Obrat „my,
daňoví poplatníci“ se stal již okřídleným
úvodem pro hubování na stát. Co všechno
platí stát, si většinou vůbec nedovedeme
představit. Státní rozpočet je něco hodně,
hodně abstraktního, protože uvažování
vmiliardách – ale co vmiliardách, stačí
vmilionech, je nad schopnost vnímání
ročního rozpočtu běžného občana.
Zhruba ale každý víme, že více než třetina
zkaždé stokoruny, kterou vyděláme,
připadne státu, který nás, jak říkáváme,
okrádá na daních aplatí ztoho zbyteč-
nosti. Takto hubovat jsem slyšela stovky
lidí asama jsem to také někdy opakova-
la. Až do momentu, kdy jsem se dostala
krozpočtu jedné menší obce, jejíž zástupci
oněm zrovna dumali. Některé služby, které
poskytovali, mohl platit stát. Pokud ho žá-
dali ofinance, byly nároky vysoké, jako by
opravdu platilo, že erár, tedy stát, to unese.
Takže se požadavky zvyšovaly. Vdalší části,
která spadala pod financování obce, což je
vzdálenost, na kterou je již vidět, si všichni
dávali pozor. Teprve pak opravdu dělali
rozpočet: Když přihodíme peníze na opravu
cesty, tak nám již nevyjde na park, akdyž
to dáme na omítku dětského domova, tak
nám nezbude na sociální dávky ani pro ty
nejpotřebnější… Najednou se uvažování
zastupitelů úplně změnilo – dokonale se
potvrdila lidová moudrost, že bližší je košile
než kabát. Chtěli těm svým, tedy své obci,
pomoci, ale nevycházelo to. Když se někde
přidalo, jinde se muselo ubrat. Azastupitelé
to viděli zcela konkrétně: když nezaplatíme
pečovatelky, které vobci pracují, budou
se na nás zlobit staří astarší lidé –, ati
přece většinou chodí kvolbám. Politická
příslušnost najednou byla zapomenuta.
Zastupitelům šlo oosobní prestiž, ataké
– ato především – to, co začali aprosazo-
vali, považovali za správné achtěli vtom
pokračovat. Skloubit zájem obce, konkrétní
požadavky arozpočet, to bylo opravdu
těžké. Vdiskusi jednali opovinnostech státu
podobně jako puberťák tlačící na rodiče:
To by přece měl zaplatit stát, nemyslíte?“
Špitla jsem, že stát taky nemá…, ale byla
jsem ihned upozorněna, že stát má přece
peníze znašich daní. Atak jsem další
větu, že oni – zastupitelé obce – mají také
peníze zdaní lidí, kteří tam bydlí, již
neřekla. Nejsem vzastupitelstvu, tak co
bych dělala zlou krev.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
Energická avzdělaná maminka dosáhla
smanželem prvenství, které se dá jen těžko
závidět – žádný takto postižený pacient
nežije tak unás tak dlouho vdomácí péči.
Avzpomíná na minulost: „Dokud nebylo
synovi osmnáct, jezdili jsme sním do lázní.
To byla trochu úleva. Pro něj ipro nás. Ale
jakmile dospěl, zdravotní pojišťovna řekla
jasně – nemůže se zlepšit, tak na co lázně?
Mohla bych napsat román ocelém systému
sociální péče. Na jedné straně je kluk brán
jako beznadějný případ, na druhé musím
neustále dokládat, jaké máme náklady,
jaký je jeho aktuální stav, vjakých podmín-
kách žijeme. Stala se ze mě specialistka na
žádosti apodklady pro sociální péči. Přitom
se snažíme vyjít hlavně ze svého azbyteč-
ně neobtěžovat...“ Specialistka na žádosti
se neubrání slzám. Není divu – síly přece
jenom docházejí. Akdyž jí správa sociálního
zabezpečení nedávno spočítala penzi, mu-
sela vzít vúvahu, že deset let nepracovala.
Jenom“ se starala osyna vkómatu. Zákon
je zákon! Kolik by nás všechny stálo, kdyby
Šálkovi dali Petra do nějakého ústavu nebo
léčebny? Ptal jsem se odborníků ati začali
na třiceti askončili na sedmdesáti tisících
měsíčně. Už osmnáct let.
Všechna čísla astudené účty jsou vtomto
příběhu stejně němé. Nic neřeknou oživotě
této rodiny, okaždodenní naději, že by snad
jednou, možná, mohlo dojít kzázraku. Ana
ten je nutné být připraven. Proto se rodiče
starají oPetrovo tělo, proto nepřetržitě
bojují svymizelými reflexy, proto čekají…
Je na co čekat? Všechna vyšetření říkají, že
ne. Ale jak je možné, že ten velký bezvládný
člověk se na maminku dokáže usmát? Jak je
možné, že při našem odchodu nás vypro-
vázel očima plnýma pochopení smyslu naší
návštěvy? Kdo znás ví, co ještě přijde…?
Magdalena Šálková má připravenou odpo-
věď ina zlou otázku – co bude sPetrem, až
vy smanželem tu nebudete? „To rozhodne
ten nahoře. Dokud nám síly úplně neode-
jdou, budeme bojovat.“
Denní péče oPetra III.
16.00 mixování odpolední svačiny, podání
do sondy, odsátí hlenů, vyplachování úst,
příprava na posaz na vozíku, přebalení, ap-
likace penilexu se sáčkem na moč, oblečení,
umístění na vozík, zajištění proti otlakům.
16.30 vycházka podle denní teploty sdozo-
rem. 18.30 odchod do bytu, svlečení, pře-
balení, odsátí hlenu, přesun na lůžko. 19.00
polohování na břicho, masáž zdravotními
oleji proti proleženinám. 20.00 polohování
na levý bok, odsávání hlenu, pití do sondy,
cvičení podle Vojtovy metody. Dále tento
režim pokračuje do 4.00 polohováním aod-
sáváním hlenu každé dvě až tři hodiny.
Díky manželům Šálkovým (ajim po-
dobným obětavcům) už jsme ušetřili adále
šetříme statisíce, možná miliony. Atak
můžeme zveřejných prostředků dotovat
zábavu auvolnění všeho druhu, abychom
si trochu zvýšili adrenalin nebo na chvíli
zapomněli na těžkosti života.
Není to krásné?
Takže díky, paní Šálková! Anad tím
důchodem nebuďte smutná, někdo má
iméně.
TÁTA ASYN...
Jak to jednou bude?
DĚKUJEME, paní Šálková, že za nás dřete adřete...
Můžeš