Strana 18
18
můžeš / číslo 10 - 2015
TÉMA: Stát asociální služby
My, daňoví
poplatníci
Nerozumím financování, ale vím, že lidé
obvykle hubují na to, že platí vysoké daně
astejně ztoho nic pak nemají. Obrat „my,
daňoví poplatníci“ se stal již okřídleným
úvodem pro hubování na stát. Co všechno
platí stát, si většinou vůbec nedovedeme
představit. Státní rozpočet je něco hodně,
hodně abstraktního, protože uvažování
vmiliardách – ale co vmiliardách, stačí
vmilionech, je nad schopnost vnímání
ročního rozpočtu běžného občana.
Zhruba ale každý víme, že více než třetina
zkaždé stokoruny, kterou vyděláme,
připadne státu, který nás, jak říkáváme,
okrádá na daních aplatí ztoho zbyteč-
nosti. Takto hubovat jsem slyšela stovky
lidí asama jsem to také někdy opakova-
la. Až do momentu, kdy jsem se dostala
krozpočtu jedné menší obce, jejíž zástupci
oněm zrovna dumali. Některé služby, které
poskytovali, mohl platit stát. Pokud ho žá-
dali ofinance, byly nároky vysoké, jako by
opravdu platilo, že erár, tedy stát, to unese.
Takže se požadavky zvyšovaly. Vdalší části,
která spadala pod financování obce, což je
vzdálenost, na kterou je již vidět, si všichni
dávali pozor. Teprve pak opravdu dělali
rozpočet: Když přihodíme peníze na opravu
cesty, tak nám již nevyjde na park, akdyž
to dáme na omítku dětského domova, tak
nám nezbude na sociální dávky ani pro ty
nejpotřebnější… Najednou se uvažování
zastupitelů úplně změnilo – dokonale se
potvrdila lidová moudrost, že bližší je košile
než kabát. Chtěli těm svým, tedy své obci,
pomoci, ale nevycházelo to. Když se někde
přidalo, jinde se muselo ubrat. Azastupitelé
to viděli zcela konkrétně: když nezaplatíme
pečovatelky, které vobci pracují, budou
se na nás zlobit staří astarší lidé –, ati
přece většinou chodí kvolbám. Politická
příslušnost najednou byla zapomenuta.
Zastupitelům šlo oosobní prestiž, ataké
– ato především – to, co začali aprosazo-
vali, považovali za správné achtěli vtom
pokračovat. Skloubit zájem obce, konkrétní
požadavky arozpočet, to bylo opravdu
těžké. Vdiskusi jednali opovinnostech státu
podobně jako puberťák tlačící na rodiče:
„To by přece měl zaplatit stát, nemyslíte?“
Špitla jsem, že stát taky nemá…, ale byla
jsem ihned upozorněna, že stát má přece
peníze znašich daní. Atak jsem další
větu, že oni – zastupitelé obce – mají také
peníze zdaní lidí, kteří tam bydlí, již
neřekla. Nejsem vzastupitelstvu, tak co
bych dělala zlou krev.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
Energická avzdělaná maminka dosáhla
smanželem prvenství, které se dá jen těžko
závidět – žádný takto postižený pacient
nežije tak unás tak dlouho vdomácí péči.
Avzpomíná na minulost: „Dokud nebylo
synovi osmnáct, jezdili jsme sním do lázní.
To byla trochu úleva. Pro něj ipro nás. Ale
jakmile dospěl, zdravotní pojišťovna řekla
jasně – nemůže se zlepšit, tak na co lázně?
Mohla bych napsat román ocelém systému
sociální péče. Na jedné straně je kluk brán
jako beznadějný případ, na druhé musím
neustále dokládat, jaké máme náklady,
jaký je jeho aktuální stav, vjakých podmín-
kách žijeme. Stala se ze mě specialistka na
žádosti apodklady pro sociální péči. Přitom
se snažíme vyjít hlavně ze svého azbyteč-
ně neobtěžovat...“ Specialistka na žádosti
se neubrání slzám. Není divu – síly přece
jenom docházejí. Akdyž jí správa sociálního
zabezpečení nedávno spočítala penzi, mu-
sela vzít vúvahu, že deset let nepracovala.
„Jenom“ se starala osyna vkómatu. Zákon
je zákon! Kolik by nás všechny stálo, kdyby
Šálkovi dali Petra do nějakého ústavu nebo
léčebny? Ptal jsem se odborníků ati začali
na třiceti askončili na sedmdesáti tisících
měsíčně. Už osmnáct let.
Všechna čísla astudené účty jsou vtomto
příběhu stejně němé. Nic neřeknou oživotě
této rodiny, okaždodenní naději, že by snad
jednou, možná, mohlo dojít kzázraku. Ana
ten je nutné být připraven. Proto se rodiče
starají oPetrovo tělo, proto nepřetržitě
bojují svymizelými reflexy, proto čekají…
Je na co čekat? Všechna vyšetření říkají, že
ne. Ale jak je možné, že ten velký bezvládný
člověk se na maminku dokáže usmát? Jak je
možné, že při našem odchodu nás vypro-
vázel očima plnýma pochopení smyslu naší
návštěvy? Kdo znás ví, co ještě přijde…?
Magdalena Šálková má připravenou odpo-
věď ina zlou otázku – co bude sPetrem, až
vy smanželem tu nebudete? „To rozhodne
ten nahoře. Dokud nám síly úplně neode-
jdou, budeme bojovat.“
Denní péče oPetra III.
16.00 mixování odpolední svačiny, podání
do sondy, odsátí hlenů, vyplachování úst,
příprava na posaz na vozíku, přebalení, ap-
likace penilexu se sáčkem na moč, oblečení,
umístění na vozík, zajištění proti otlakům.
16.30 vycházka podle denní teploty sdozo-
rem. 18.30 odchod do bytu, svlečení, pře-
balení, odsátí hlenu, přesun na lůžko. 19.00
polohování na břicho, masáž zdravotními
oleji proti proleženinám. 20.00 polohování
na levý bok, odsávání hlenu, pití do sondy,
cvičení podle Vojtovy metody. Dále tento
režim pokračuje do 4.00 polohováním aod-
sáváním hlenu každé dvě až tři hodiny.
Díky manželům Šálkovým (ajim po-
dobným obětavcům) už jsme ušetřili adále
šetříme statisíce, možná miliony. Atak
můžeme zveřejných prostředků dotovat
zábavu auvolnění všeho druhu, abychom
si trochu zvýšili adrenalin nebo na chvíli
zapomněli na těžkosti života.
Není to krásné?
Takže díky, paní Šálková! Anad tím
důchodem nebuďte smutná, někdo má
iméně.
TÁTA ASYN...
Jak to jednou bude?
DĚKUJEME, paní Šálková, že za nás dřete adřete...
�