Strana 26
KULTURA / TEREZA KOSTKOVÁ
umožnily, aby se po dvaceti letech
zrodila jedna dobrá! Teď už mám
těch dobrých tolik, že nějakou sem
tam mohu představit, když je zájem
a nějaká konkrétní, jedinečná udá-
lost, ke které se hodí. K mému vlast-
nímu překvapení jsem už měla tři
specifické výstavy. Necítím se ale být
profesionálním fotografem, určitě
jím nejsem. Jsem a zůstanu v plném
smyslu slova amatér.
ABlízká setkání vČeském roz-
hlase?
Když mi pořad nabídli, hovořila jsem
na malé schůzce o tom, že jsem
vždycky chtěla být herečka, ale také
jsem vážně koketovala se žurna-
listikou. V čase mé spíš introvertní
puberty jsem se vyjadřovala snáze
písemně. Psala jsem básně, povídky.
Moje touha, čtvrtstoletí spící, kdy di-
vadlo bylo hlavní prioritou, pro kte-
rou jsem žila, se nakonec ohlásila.
Rychle jsem se k tomu přikývnutím
vyslovila: Jo, tohle chceš! Nabídka
ale nevyšla z mého popudu, přišla
zvenčí. Při moderaci jsem rychle
pocítila stav maximálního naplnění.
Když tohle cítím, jednoznačně vím,
že jde o dobrý směr.
Umikrofonu svámi je „jen“ váš
hlas…
Ano, mám vést každý všední den
dialog s novým, zajímavým člově-
kem. Jde o jinou disciplínu než he-
rectví, měly by tu být skutečně jen
hlas a myšlenka. Během dne, kdy vy-
sílám, mě čekají také zkoušky a hra-
ní. Mohu být ráno v rozhlase, protože
zkouším díky kolegům představení
až od dvanácti. Musím se předpři-
pravit, někdy jsou nutné i minimální
předtáčky, jinak jedeme všechno na-
živo, preferuji tuhle formu. Preferuji
prostě živé věci!
Jsem moc ráda, že mi dali ten-
hle prostor, jsem ráda i za možnost
volby hostů. Dostala jsem v rozhla-
se k ruce senzační editorku Míšu
Svobodovou – vytvořily jsme týmo-
vé partnerství, pro tuhle práci ne-
zbytné. Ona má obrovské kontakty,
je profesionální rozhlasačka s vel-
kými znalostmi. Jsme v přípravě
velmi svobodné. To je pro pozvané
hosty strašně důležité. Na nikoho
nikdy netlačím, prosazuji bytostná,
skutečně blízká setkání, a to se ne-
stane, když na sebe obě strany ne-
slyší. Jsem otevřená mnoha lidem,
nevadí mi opoziční názor, ale musí
jít o slušného člověka. Musíme si
sednout, jinak tu společnou hodinu
nenaplníme. V rozhovorech se mi
otevřely i docela neznámé profese,
splétají se známé a neznámé tváře.
Řekla jste mi, že ktakovým zají-
mavým hodinám patřilo setkání
sBoženou Jirků zKonta Bariéry.
Víte, ono to na sebe navazuje. V Bo-
žence je něco, co mě strhlo. Taková
spřízněná duše vás rozzáří, můžete
vedle ní i růst. A přitom zafungovala
prachobyčejná lidská alchymie. Když
se mě Boženka při loučení zeptala
„přijdeš nám něco moderovat?“, bylo
prostě jasné, že kývnu. A když se
skutečně jeden den ozvala, už jsem
o ničem nedumala. Vždycky zpozor-
ním, když jde o dobrou věc. Tohle
byl fantastický SenSen. Mám takový
okruh pravidelných akcí, na kterých
se ráda podílím, prvotní je, aby orga-
nizace měla mou důvěru. Taky ale
dokážu říct: Už ne, nezlobte se! Musí
to mít své limity.
Hodně dělám třeba pro Světlušku,
natočila jsem cédéčko, audioknihu
Bratři Lví srdce, která se mi moc lí-
bila – jistá část výtěžku odchází na
účet nadace. Zdá se mi, že audiok-
niha sedí k nevidomým, a tak jsem
projekt realizovala. Občas dělám
i pro nemoc motýlích křídel, velmi
vzácné a závažné onemocnění. Při-
padá mi, že každého musí zarazit, že
pojišťovny nemohou pomáhat, pro-
tože jde o příliš „málo“ případů… Pro
mne to není dostatečný argument.
Stala jste se také ambasadorkou
SOS vesniček…
Ty existují už půl století jako alterna-
tiva k ústavní výchově opuštěných
dětí. Pomáhají k tomu, aby měly
šťastnější dětství. Vesničky se na-
rodily v červnu, jako já, trochu dřív,
před půl stoletím… Jednou z akcí, kte-
rá připomenula kulaté výročí orga-
nizace, byla i výstava mých fotografií,
Mám ráda všechno, co vzniká
„tady a teď“. Některé záležitosti
se zažijí jen jednou, a přitom
zůstanou v lidech navěky.
Komedie o vážných
věcech je
Čas pod psa...
(herečka spolu
s E. Josefíkovou
a M. Málkovou).