Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

když vstupujeme brankou na místní

zrušený hřbitov.

Nasloucháme monologu ženy, kte-

rá si prožila peklo v duši už tady na

zemi: „S mužem jsme se měli rádi.

Pak jsme se postupně báli povídat

si, abychom si navzájem neublížili.

Najednou jsem cítila záchvaty pa-

niky, strachu, všechno pro mě bylo

cizí. Cítila jsem a pořád ještě cítím

úzkosti, ani nevím z čeho. Bála jsem

se svého stavu a paniky, která tehdy

přicházela. Bojovala jsem s vlastním

strachem. Přestala jsem vycházet

ven, nákupy mi obstarávali rodiče

nebo syn. Nebyla jsem přes rok ven-

ku. Od strachu mi pomáhalo sekání

dřeva. Začala jsem pak pomalu zase

chodit z domu ven, ale z vesnice

jsem si netroufla. Když jsem měla jet

autem do Kaplice, noc předem jsem

propadla panice, klepala se, zvracela,

takže jsem ráno nikam nejela. Sestra

mi pomáhala, jak mohla. Sama jsem

nezvládla ani dojít nakoupit. Spánek

byl vysvobozením. V téhle životní

chvíli jsem pochopila sebevrahy. Ve

tři v noci jsem s úzkostí budila malé-

ho syna, aby šel hrát se mnou šipky.

Maminka je nemocná, vysvětlovala

jsem mu a on mě chápal. Nebo jsem

cítila tak velké napětí, že jsem ho od

sebe naopak odháněla: Běž pryč!

křičela jsem na něj. Bála jsem se, že

se nedokážu kontrolovat a něco mu

udělám. Už je to ale lepší. Kluk už má

přes 20 let, studoval vysokou školu

a chce odejít dělat do ciziny,“ říká

máma s úlevou v hlase.

Odbornou pomoc paní Miroslava

před několika lety uvítala. „Jezdí sem

za mnou pravidelně lidé z Fokusu,

navštěvují mě příbuzní a známí. Tr-

pím typickou úzkostí, panikou. Mám

černé myšlenky, ale už vím, že kaž-

dá úzkost za chvilku odejde. Nyní už

chodím ven a zvládnu i cestu kousek

dál za vesnici. Bojím se brát léky,

snažím se své stavy zvládnut sama.

Nebojte, já to zvládnu,“ slibuje paní

Miroslava sobě i nám.

Nebojíme se a věříme stejně jako

ona, že to dokáže.



5009759

sk. 07.06.02.03

Podložky jsou plně hrazeny z veřejného

zdravotního pojištění s kódem:

Asociace poskytovatelů

sociálních služeb ČR a Ministerstvo

práce a sociálních věcí ČR vyhlašují

12.

5.–11. října 2020

L

í

t

á

m

e

v

t

o

m

s

p

o

l

e

č

n

ě

Mediální partneři

www.tyden-socialnich-sluzeb.cz

Partneři Týdne sociálních služeb ČR

12.

Armáda spásy ČR I Asociace veřejně prospěšných organizací ČR

Diakonie ČCE I Hlavní město Praha I Jihočeský kraj

Jihomoravský kraj Karlovarský kraj I Královéhradecký kraj

Liberecký kraj I Město Prachatice

Národní rada osob se zdravotním postižením ČR

Olomoucký kraj I Pardubický kraj I Plzeňský kraj

Slezská diakonie I Statutární město Brno

Statutární město Ostrava I Středočeský kraj I Ústecký kraj

Unie zaměstnavatelských svazů ČR

Týden

sociálních

služeb

sociálních

15

„Snaží se mě

podpořit a dodat

optimismus,“

pochvaluje

si spolupráci

student

Jihočeské

univerzity

Vladimír, kterého

doprovází

sociální

pracovnice Aneta

Vedralová.

Bála jsem se svého stavu a paniky,

která tehdy přicházela. Bojovala jsem

s vlastním strachem. Přestala jsem

vycházet ven, nákupy mi obstarávali

rodiče nebo syn.