Strana 16
ŽIVOT
Raději udělat něco
než vůbec nic
Do povědomí veřejnosti se zapsala jako vrcholná politička,
první česká ministryně na vozíku. Kromě toho je však Daniela
Filipiová architektkou, dvojnásobnou matkou, nastávající
babičkou a milovnicí koček i černého nekorektního humoru.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Setkáváme se ve vesnici třicet ki-
lometrů jižně od Prahy, kde si před
šestnácti lety postavila s manželem
dům podle vlastního návrhu. U in-
ženýrky architektury, autorky publi-
kace Projektujeme bez bariér, vlast-
ně ani nelze očekávat něco jiného.
A ačkoliv prý už svůj pracovní stůl
vyklidila, dodnes se na Danielu Fili-
piovou (63) obracejí lidé s dotazy na
bezbariérovost.
Zdravotní komplikace o sobě daly
poprvé vědět, když jí v patnácti do-
časně vypověděla službu jedna dolní
končetina. Tehdy se lékaři ještě do-
mnívali, že jde o důsledek klíšťové in-
fekce, později byla odhalena vrozená
malformace míchy. Další potíže přišly
během studia na ČVUT. Ty se ještě
podařilo zažehnat, ovšem po porodu
první dcery se situace zhoršila. Špat-
ně chodila, což ji limitovalo i v práci,
kde musela vyrážet do terénu.
V roce 1986 prodělala Daniela Fili-
piová nezdařenou neurochirurgickou
operaci, po které skončila na vozíku.
„Říkala jsem si: Co budu proboha dě-
lat? Všude kolem byly bariéry, prv-
ního vozíčkáře v životě jsem viděla
v zrcadle. Neměla jsem ani moc štěs-
tí, že bych během rehabilitace potkala
nějaké vyrovnané vozíčkáře, kteří by
mě inspirovali. Pořád jsem živila na-
děje v uzdravení. Jako první mi po-
mohl až Michal Hašto. Mimo jiné mi
řekl, abych zapomněla na to, že budu
ještě chodit,“ vzpomíná energická ex-
trovertní žena.
ŽIVOT SARCHITEKTUROU
Postupně se se situací srovnala.
Zvládla i rozchod s prvním manže-
lem, který jí nebyl oporou a rozvod
uvítal. Naučila se řídit auto, sehnala
si vyhovující byt a vrátila se ke své
profesi. Dostala tehdy málo vídanou
možnost pracovat z domova.
Architektura ji bavila už při stu-
diích, na která se dostala i přes
kádrové škraloupy. „Vždycky mě
bavil tvůrčí stres a hádky s kolegy.
Ještě na vysoké škole jsme vytvořili
návrh úpravy Václaváku. Troufnu si
tvrdit, že tak nadčasový, že by byl
platný i dnes. Tehdy bohužel v soutě-
ži neuspěl. Vzpomínám, jak jsme při
plánování chodili mezi lidmi s ma-
pou v ruce a oslovovali nás veksláci
v domnění, že jsme devizoví cizinci,“
vypráví s úsměvem.
Po roce 1989 se bezbariérová
architektura stala novým velkým
tématem. Začala pracovat jako ar-
chitektonický poradce v Pražské
organizaci vozíčkářů, zároveň vy-
pracovala manuál Projektujeme bez
bariér a věnovala se také překladům
z francouzštiny. „Za uplynulých 25 let
dostály normy jistých změn, ale mys-
lím, že princip zůstává stejný. Vždy
jsem razila filozofii: udělat raději něco
než nic. Nemusí to být stoprocentně
bezbariérové, když by to byl problém,
ale úpravy provést třeba tak, aby se
pohyb zvládl s určitou dopomocí.
S tímto postojem jsem však i dost na-
rážela,“ líčí architektka, která mohla
čerpat z osobních zkušeností.
Po letech od vydání publikace do-
dává, že se stále málo myslí na nevi-
domé a neslyšící. „Velké chyby vidím
také při realizacích toalet. Někdy si
říkám, čím ti lidé přemýšlejí… Často
se hledají důvody, proč něco nejde.
Pochopitelně nelze prosazovat vše
za každou cenu, je třeba zachovat
určitý respekt a nevynucovat si třeba
výtah na věž katedrály. Hrozně jsem
chtěla chodit připomínkovat práce
Vždycky mě bavil tvůrčí stres a hádky
s kolegy. Ještě na vysoké škole jsme
vytvořili návrh úpravy Václaváku.
Troufnu si tvrdit, že tak nadčasový,
že by byl platný i dnes. Tehdy bohužel
v soutěži neuspěl.