Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / MICHAL JANČAŘÍK

Táhnu s sebou vozík, abych ho dal na

sedačku vedle sebe. Když všechno

potřebné dokážu a vyjíždím, mám

za sebou šichtu, kdy bych nejraději

vlezl zpátky do postele. Dobře vím,

že mám jen určitou dávku energie

a musím s ní umět nakládat.

Napsal jste několik knížek ocyk-

lotoulkách – lyžoval jste, hrál

tenis… Změna žánru vmoderová

-

ní nebyla tedy zásadní problém?

Po sedmnácti letech v počasí bylo

celkem i načase přejít jinam. Navíc

v Počasí se nejen stojí, ale i pohy-

buje, takže můj návrat na obrazov-

ku (2017 – pozn. redakce) za pul-

tík sportovních zpráv byl technicky

možný, Počasí ne. No a v Čechách

přece rozumí sportu každej chlap,

všichni jsme tu trenéři! (směje se)

Ale vážně, sport ke mně sice patří,

ale je třeba některé reportáže, třeba

golf nebo formule, s kluky ze sportov-

ní redakce konzultovat, oni jsou pro-

fíci, vyznají se. Vlastní vysílání je pak

pro mě po všem harcování s vozíkem

už za odměnu. Uplynul už skoro rok,

kdy mi Nova nabídla tuhle práci, prů-

běh je každý týden hladší než poprvé,

když mi zasvítila první červená. Pro

mne pokaždé velmi silný moment.

Užívám si tuhle možnost, nepřestává

to být silná motivace. To nejdůležitěj-

ší, co vozíčkář potřebuje.

Pamatujete si na pocity po

oslovení televizí, abyste znovu

vysílal?

Na to nikdy nezapomenu, protože

celý rok, kdy jsem byl „mimo hru“,

abych použil sportovní terminologii,

se mnou Nova počítala, ať už bez vo-

zíku, nebo s ním. Myšlenka, že budu

mít práci, byla obrovská vzpruha. Teď

navíc pro novácký web Novaplus.cz

natáčíme seriál o mém současném

životě a mých aktivách. Od přelomu

května a června už bude šest dílů ke

zhlédnutí. Myslím, že jde o výtečnou

osvětu, jde o rozměr, který naznačuje,

že lidé s handicapem se mohou vrátit

do profese, do života vůbec.

Když jste šel na první plánovanou

operaci – transplantaci ledviny,

netušil jste, že bude všechno

vzhůru nohama. Čekal jste opak…

Ano, čekal jsem vysvobození. V té

době mi už bylo dost špatně, ledvi-

ny už moc nefungovaly, chodil jsem

na dialýzu atd. Když mi na podzim

2016 z nemocnice zavolali, že pro

mě mají ideálního dárce, pookřál

jsem. Transplantace proběhla dobře.

Ovšem polycystóza oslabuje cévy,

a to se mi stalo osudným – jedna

cévka v páteři mi praskla. Byl to šok,

šlo dokonce o život. Nohy mi zača-

ly stávkovat. Ani magnetická rezo-

nance nedokáže přesně zobrazit, co

se v tunýlku v mé páteři děje, takže

stále doufám. Transplantace má také

zpravidla za následek, že se rozjede

cukrovka. Bojuju tedy i s ní, snažíme

se ji zkrotit, ale zatím si musím čtyři-

krát za den píchat inzulin…

Můžete nám prosím přiblížit, co

zmůže vertikalizace?

Vozíčkář musí z mnoha důvodů ver-

tikalizovat, aby organismus nebyl

pouze vleže nebo vsedě. V Kladru-

bech jsem s tím začal, přivázaný na

lůžko šel nahoru, za pomoci pístu do

devadesáti stupňů. Tedy postupně,

na začátku je člověku zpravidla zle

z té změny tlaku. Cenné jsou reha-

bilitační účinky, aby si tělo zvykalo

na stání, ale velmi podstatné jsou

důvody, které zabraňují osteoporóze,

pomáhají dostatečnému krevnímu

oběhu a peristaltice. Pomalé uve-

dení do svislé polohy znamená pro

mne zároveň psychické povzbuze-

ní – mám pocit, že stojím a zase se

rozchodím.

Jak jste spolu smanželkou Dia-

nou celou situaci dokázali jako

rodiče vysvětlit vašim malým

dcerám?

Žádná legrace to hlavně ze začátku

nebyla. Když se mi to stalo, menší

dceři bylo pět. S pohledem zpět vní-

mám, že se stala chyba: Když jsem

ležel pár týdnů v nemocnici, za-

stesklo se mi po holkách. Ony mne

také chtěly vidět. Znaly mě ovšem

v naprosto jiné „kondici“, než byla ta

moje na jipce. Dneska bychom ta-

kovou návštěvu řešili jinak – ležící,

s hadičkami jsem nebyl skoro k po-

znání, to musel být pro holky šok,

nejistota. Když jsem se po skoro tři

čtvrtě roce (FN Plzeň, Motol, Kladru-

by) vrátil domů, už to bylo jiné. Byl

jsem už dobře funkční. A holky po-

chopily, že bude všechno v rodině

probíhat podobně jak dřív, jen s ur-

čitými omezeními.

Nedám na svou ženu

dopustit, je neuvěřitelně

schopná a statečná. Její

„čtyřiadvacetihodinová

služba“ je totální

nasazení, má sama práci,

která ji baví, stará se

o holky, dům, chalupu.

A navíc má holt ještě mě.

K dnešní

procházce

se kTesince,

Michalově

jezevčici, přidal

iDobík od

sousedů. Speciální

vozítko umožňuje

Michalovi pohyb

vterénu.