Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

autem jsem minimálně dvacet dní

v měsíci od rána do večera na letišti.

Nezřídka vidím, jak kolem projede

někdo z nechodících cestujících, ale

obvykle nasedne do běžného kom-

bíka a hotovo,“ říká Tomáš Šopík.

Nasazení speciálního vozu přitom

přivítalo i samo letiště, které udělu-

je na omezenou dobu licenci pouze

dvěma společnostem.

Tomáš Šopík se však vůbec ne-

brání jízdě po jiné trase: „Když mi

z dispečinku zavolají, že mě potře-

buje nějaký vozíčkář jinde, rád přije-

du. Domluvíme-li se trochu předem,

nebráním se ani noční jízdě. Všechno

je věc dohody. Ale nikdo se neozývá,

a to ani tady na letišti, přitom infor-

mační přepážka o mně ví,“ vysvětluje

zkušený řidič. Přestože jeho bílý mi-

krobus s velkým piktogramem vo-

zíku lze jen těžko přehlédnout, živí

ho přeprava běžných zákazníků bez

postižení.

JEN VELKÉ NÁKLADY?

Slova Tomáše Šopíka potvrzuje i Aleš

Krčmář, výkonný ředitel společnos-

ti Taxi Praha: „Tohle auto máme už

tři roky a budeme rádi, když se nám

vůbec vrátí náklady na jeho pořízení.

Speciální úpravy vyšly na tři sta tisíc

a jednalo se o naši vlastní investi-

ci. Nejprve jsme se snažili o nějakou

sponzorskou podporu nebo spolu-

práci, ale nic z toho nevyšlo. Tak jsme

do toho šli sami, protože chceme na-

bízet moderní služby pro každého.

Nicméně z původní ideje, že pořídíme

flotilu patnácti takovýchto vozů, brzy

sešlo. Když jsme viděli ty náklady

a nezájem ze strany vozíčkářů i spon-

zorů, nebylo moc nad čím přemýšlet.“

Důvody, proč se auto prakticky

nevyužívá ke svému speciálnímu

účelu, vidí Aleš Krčmář především

v tom, že se jedná o běžně zpoplat-

něnou službu. Problém možná tkví

také v propagaci, což sám výkonný

ředitel uznává.

Naše zkušenost však naznačuje

i jinou možnou příčinu: Taxi Praha

je momentálně největší taxislužba

v Praze a patří pod ni celkem pět

divizí – Taxi Praha, Nejlevnější taxi,

Comfort Class, Green Prague a Tick

Tack. Dalo by se očekávat, že když

je v takové rozvětvené flotile jediné

auto pro vozíčkáře, dají si jednotlivé

divize navzájem vědět, pokud by ho

někdo poptával. Bohužel, když jsme

sami zkusili poptat bezbariérový

vůz u Tick Tacku, dostalo se nám

zamítavé odpovědi. Aleš Krčmář

omlouvá tuto situaci tím, že Green

Prague a Tick Tack mají pod svými

křídly teprve od února a ještě pra-

cují na optimalizaci předávání infor-

mací.

ČEKÁNÍ NA INICIATIVU

Shodou okolností právě posledně dvě

jmenované společnosti patřily done-

dávna pod Holding Student Agency

Radima Jančury. Ten tvrdí, že Tick

Tack se stal jedničkou v transpa-

rentnosti i kvalitě taxislužeb na čes-

kém trhu a dokázal inspirovat ostat-

ní ke zvýšení standardů vozového

parku a poskytovaných služeb. Když

jsme se ho však telefonicky dotazo-

vali, zda při svém novátorském pří-

stupu neuvažuje o zavedení bezba-

riérových vozů, použil snad všechny

myslitelné důvody, proč to neudělat

– není poptávka, existují specializo-

vané společnosti, zvýšené náklady se

nevyplatí a vrcholný argument proti

námitce, že není potřeba kupovat mi-

Naše pátrání mezi běžnými pražskými

taxislužbami ukázalo, že v hlavním

městě existuje pouze jediné speciálně

upravené vozidlo, které je připravené

na přepravu vozíčkářů.