Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 21

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 5 - 2011

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Mají handicapovaní

právo nakvalitní

sex?

Právo anárok jsou dva odlišné pojmy. Ně-

kdy je ale nerozlišujeme. Nárok je něco, co

musíme dostat, ikdyž oto nežádáme. Tře-

ba důchod, ten minimální, dostaneme jen

proto, že se dožijeme určitého věku ajsme

občany tohoto státu. Právo je splnění naší

potřeby, zájmu, požadavků, které nám

nesmí být odepřeno azamítnuto, pokud

oně žádáme amáme ktomu potřebné

předpoklady.

Třeba právo napráci neznamená, že nám

zaměstnání někdo má či musí automa-

ticky dát, ale jen že nás nesmí odmítnout

proto, že máme třeba odlišnou barvu pleti

nebo jiný tvar očí. Stejně problematický je

ipojem kvalitní sex. Co nechceme přímo

vyslovit, to většinou opíšeme, apokud

možno cizím slovem.

Sex je označení pohlaví člověka, ale také

zangličtiny převzaté označení pohlavního

(chtělo se mi napsat sexuálního) vztahu

dvou lidí. Mít sex či právo nasex znamená,

že každý, kdo si najde partnera či partner-

ku, má nárok nauspokojení tohoto vztahu.

To je ale novinka, protože mnoho staletí

bylo uspokojení ze sexuálního spojení po-

važováno zahřích. Iproto mnozí, azvláště

ženy, popírali, že by je sexuální vztah nějak

těšil, aještě před sto lety vycházely články,

vekterých se říkalo dívkám, že posvatbě

musí sexuální spojení „vydržet“, protože

jejich povinností je mít děti.

To všechno se víceméně změnilo až vedru-

hé polovině dvacátého století ahodně to

souvisí nejen snižším vlivem katolické-

ho náboženství, ale istím, že sexuální

uspokojení bylo odděleno odplození, tedy

početí. Sex se tak stal, či spíše byl snížen,

tedy degradován nazábavu, uspokojení

našich smyslů. To je najednu stranu pří-

nos, ale také snížení významu sexu vživotě

člověka. Představa, že sexuální spojení

by bylo povolené lidem žijícím převážně

vnemocnicích, sanatoriích, domovech

pro seniory nebo vinternátech, byla ještě

nedávno tabu.

Ti lidé ale mají nauspokojení ze sexuální-

ho spojení právo. Tedy vedení ústavů – tře-

baže si někteří inadále myslí, že sexuální

vztah bez uzavření sňatku je hřích – by jim

to mělo umožnit. Nebránit jim, najdou-li

si takovéto uspokojení. Ale pozor, sex není

nárok, ale jen ajen právo člověka.

Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

Měl jste strach zintimního sblížení?

„Já myslím, že každý vidí, že Pavla je

pěkná holka, tam se nebylo čeho bát.

Navíc ona není čistý vozíčkář, že by se

nani člověk koukl apřemýšlel otom, jestli

je odpasu dolů ochrnutá. Ona chodí, ale

hůř. Hýbe se, ale hůř. Myslím, že jsem se

nebál, prostě to byla normální zvědavost

naženskou.“

Avy jste neměla obavy

zintimního sblížení?

„Asi trochu jo, já jsem spíš stydlivý aintro-

vertní člověk, takže se bojím všeho nového.

Ale zase nadruhou stranu jsem dotoho

chtěla jít. Začátek byl takový pozvolný,

pusa nebo tak, nebylo to úplně jednoduché.

Nejdřív jsem si myslela, že má Jirka omně

nějaký pochybnosti. Nechtěla jsem tlačit

napilu; nevím, jak to mám vysvětlit. Prostě

jsem naněj nechtěla naléhat.“

Řekněte mi, kdo je uvás

vsexu aktivnější?

Pavla: „Záleží nasituaci, ale řekla bych spíš,

že já, akorát se vám to trošku bojím přiznat,

protože se strašně stydím.“

Proč? To je přece štěstí, že jste vášnivá.

Pavla: „Já jsem taková tichá voda. Apak

překvapím.“

Překvapila vás Pavla, Jirko?

„Takhle to dělá hodně holek, tváří se jako

nesmělé, avsoukromí jsou dračice. Moje

žena je dračice.“

Neměla jste vtěhotenství obavy,

když navlastní kůži zažíváte, jaké

mohou být následky těžkého porodu?

Pavla: „Obavy tam byly, adocela velké.

Aještě ktomu když mi asi tak vedvacátém

týdnu těhotenství dělali testy, přišli nato,

že by Eliška mohla mít Downův syndrom.

Možnost, že miminko bude postižené,

nebyla velká, ale bohužel existovala. Byla

jsem ztoho úplně zdrcená, proto jsem šla

raději naamniocentézu. Hrozně jsem se

bála. Ty tři týdny čekání navýsledky pood-

běru plodové vody, ty byly dlouhé. Když

se nebezpečí nepotvrdilo, byla to obrovská

úleva.“

Kdybyste měla něco vzkázat

ženám, které jsou natom podobně

jako vy – mít děti, nebo ne?

„Je to velké plus, ale můžu mluvit jenom

sama zasebe. Já jsem se bála, že se oto

miminko nezvládnu postarat. Říkala jsem

si, že namě bude 24 hodin závislé ajestli

oně budu umět pečovat. Ale byla to jenom

moje hloupá obava. Nakonec jsem si nacvi-

čila přebalování, nošení, krmení atd. Péči

oděti zvládám, ikdyž mi spousta věcí jde

mnohem pomaleji než zdravým mamin-

kám. Myslím si, že jde také ooboustrannou

trpělivost avelkou vůli asnahu. Hodně

mi vtomto ohledu pomáhá můj elektrický

vozík, sekterým jsem všude odost rychleji.

Můžu děti vozit naklíně, protože nošení

Františka je náročné kvůli mé špatné ane-

stabilní chůzi abolesti vzádech akyčlích.

Je to zkrátka moje kompenzační pomůcka.

Někdy jsem naštvaná nebo bych nejradši

napár dnů někam odjela do hlubokých

lesů. Ale jakmile se někam vydám sama,

tak mi ty děti hrozně chybí. Připadám si

taková poloviční.“

Nekrácená verze rozhovoru nawww.muzes.cz

RODINA ŘEHOŘOVÝCH

na procházce na pražském

Vyšehradě, kde se v Jedličkově

ústavu seznámili. Malá Eliška

s mladším bratrem Frantou

rádi maminčin vozík používají.