Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

TÉMA: Láska, sex a zodpovědnost lidí s handicapem



můžeš / číslo 5 - 2011

sdiagnózou lehká mentální retardace

se vyskytují vběžném životě, takové lidi

potkáváte inaulici amožná si jejich po-

stižení ani nevšimnete. Jejich sexualita je

zcela standardní. Naopak projevy sexuality

jsou jiné vpřípadě lidí se střední atěžkou

mentální retardací. Mohou se odehrávat

především voblasti autoerotiky, mastur-

bačních aktivit.

Rozdíl je pochopitelně ivtom, že co si

mohou dopřát lidé bez postižení vbezpe-

čí ajistotě svého domova, to si nemohu

dopřát postižení vústavních zařízeních.

Tady onich může rozhodovat někdo jiný.

Osoby smentálním postižením mají napří-

klad významné riziko, že jsou dorůzných

milostných či vztahových aktivit přivedeny.

Také jednají jakoby více pudově. Běžný

člověk ví, proč dělá to, co dělá – nebo by to

alespoň měl vědět.

Uosoby smentálním postižením tomu

tak nemusí být. Ani si dokonce nemusí

uvědomit, že někdo jiný mu dělá cosi, co by

vlastně dělat neměl.

Tady je poměrně značný prostor pro

zneužívání.

Je to téma, okterém se unás prakticky

vůbec nemluví. Vdomovech pro zdravotně

postižené máte klienty srůzným postiže-

ním. Aněkteří ani netuší, že dělají věci, kte-

ré se vymykají normě, nebo jsou dokonce

trestné. Někteří to vědí, apřesto to dělají.

Někteří zaměstnanci otom také vědí, ale

zase nevědí, jaký ktomu zaujmout postoj.

Někdy jsou isami zaměstnanci vystaveni

sexuálnímu tlaku klientů.

Ale byla bych nerada, kdyby si někdo

myslel, že vdomovech pro osoby spostiže-

ním dochází knějakým sexuálním zneuží-

váním, knevyžádaným pohlavním aktivi-

tám atd. To by nebyl přesný obraz.

Komplikované situace přináší každý

den, nezapomeňte, že vzařízeních ti lidé

žijí icelý život. Klienti vmnoha případech

třeba nevědí, jak si chránit své tělo. Jsou

zvyklí naurčitý způsob pomoci anedochází

jim, že už se překračuje určitá míra. Může

tam docházet iktomu, že jeden klient

přiléhá kdruhému více, než by to bylo

příjemné. Nebo že se jeden klient může

uspokojovat nad druhým.

Dnešní zařízení jsou už koedukovaná –

např. dříve tam žilo 100 mužů, nyní jsou tu

iženy, ale třeba jen čtyři. Pro ty muže je to

úplně nová situace. Ipro ty ženy. Avtěchto

chvílích musí personál vědět, co má dělat,

jak kritickým situacím zabránit, jak vést

klienty kevhodnému chování. Ahlavně jak

zamezit trestnému chování, což je skutečně

těžké.

Jsou nějaké základní principy, jimiž se

má zaměstnanec řídit?

Ano, ale právě znich plyne ta nejistota, jak

se vlastně chovat. Zaměstnanec totiž nesmí

klienta vjeho právech omezit, ale také ho

musí chránit. Což jde někdy proti sobě.

Vezměte si příklad, kdy pracovník chce

klientovi pomoci, anež aby byl medikován,

tak ho například domasturbuje. Je to správ-

né? Zmého pohledu je to trestné. Také

masturbace naveřejnosti nebo nevhodné

doteky – jak stím nakládat? Stejně tak

vztahy.

Klient například žije sjiným klientem,

ale pak ho chce opustit. Co stím? Ti lidé

žijí vlecčems stejně jako běžná populace,

ale těžko si pak poradí sdůsledky. Vzahra-

ničí je výuka zaměstnanců směřována prá-

vě ktomu, aby se klient pod jejich vedením

nedostával doaktivity, oníž nebude tušit,

kčemu vede.

Máme votázce školení avýuky perso-

nálu proti západu velké zpoždění?

Myslím, že rozdíl je zhruba dvacet let. Je

to pochopitelně ještě dozvuk éry socialis-

mu, kdy byla nejen otázka sexuality méně

frekventovaná, ale především nebyl vůbec

reflektován problém osob spostižením.

Jako by vůbec nebyly, režim je vytlačoval

dosféry neviditelna. Svou roli tu ale hraje

ikulturní prostředí jako takové. Středoev-

ropský prostor není totéž co Skandinávie

nebo Velká Británie.

Tam je to mnohem otevřenější. Kdis-

pozici mají materiály, výukové texty

ividea typu Co mám dělat, když… Ovšem

vporovnání sPolskem nebo Slovenskem

jsme natom ještě docela dobře. Měla jsem

přednášku vPolsku, aikdyž jsem se snažila

hovořit velmi jemně, reakce lidí byla jasná:

Tohle téma je tabu.

Zmínila jste plánované rodičovství.

Jak je to vpřípadě osob smentálním

postižením?

Často se vpřípadě tohoto tématu setkávám

sreakcí: „No ato by snad měli mít iděti?“

Adokonce to řekne iodborník. Já nato ale

neříkám ani ano, ani ne. Protože je potřeba

nejprve se otom bavit, uvažovat ahledat

odpovědi.

Principiálně platí, že dítě bychom měli

mít vsituaci, kdy jsme schopni se oně

postarat, ať už spodporou nebo bez ní. Kli-

enti smentálním postižením by vněkterých

případech chtěli mít dítě, ale opět: nejsou

schopni domyslet důsledky. Není ale příliš

vhodné, aby se jim říkalo: Ty miminko mít

nemůžeš, protože… Tím se popírá základní

lidské právo, tedy mít dítě.

Oproti postoji „ty nemůžeš“ se vzahra-

ničí pracuje stím, že klient je vtéhle oblasti

nejprve dostatečně vzdělán. Říká se mu, co

vše bude muset udělat, co se stane avčem

by rodičovství změnilo jeho život. Klient si

třeba postupně uvědomuje, že ještě není

vhodná doba.

Pokud to „ještě“ znamená zároveň

„nikdy“, je druhá věc. Aje možné dojít

iktomu, že život lze prožít ibez rodičov-

ství. Pořád je to lepší než říkat: Nemů-

žeš. Anebo je tu ještě horší varianta, kdy

klient dítě má apak je mu odebráno. To je

traumatizující zážitek. Stejně jako třeba

interrupce.

Iproto je tak důležitá informovanost,

kterou jsem zmínila hned vúvodu. Aby ti

lidé věděli, že existuje něco jako antikon-

cepce, ataké jak ji používat.

Kdo je PhDr.

Dana Štěrbová, Ph.D.

Vroce 1987 absolvovala obor odborná

psychologie naFilozofické fakultě

Univerzity Palackého vOlomouci, dnes

zde působí jako pedagožka. Věnuje se

rodinnému amanželskému poradenství,

práci srodinami postižených dětí.

Stématem sexuality osob spostižením

se setkala poprvé před dvaceti lety

při přednášce dr.Burdové, klinické

psycholožky českého původu působící

vNizozemsku.

Danému problému se vpraxi věnuje přes

osm let, vede především kurzy výuky,

přednáší natoto téma aposkytuje

poradenství rodinám azařízením.

info

Vdomovech

pro zdravotně

postižené máte různé

klienty. Aněkteří

ani netuší, že dělají

věci, které se vymykají

normě, nebo jsou

dokonce trestné.

�