Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20



TÉMA: Láska, sex a zodpovědnost lidí s handicapem

můžeš / číslo 5 - 2011

Prší, paneláky pražského Jižního Města

působí pod zamračeným nebem stroze.

Ale když přeběhnu pár ulic, najednou se přede

mnou objeví nízké domy s mnohem zajímavější

architekturou. Jeden z nich je pod lešením.

Je to dům bez bariér a žijí v něm lidé,

pro které pár schodů může znamenat

nepřekonatelnou překážku. Mezi ně patří

i Pavla Řehořová, manželka Jirky Řehoře

a maminka dvou malých špuntů.

BEZ DĚTÍ

SI PŘIPADÁM

POLOVIČNÍ

Text: LUCIE HNILIČKOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

Z

azvoním, zreproduktoru se ozve

dětský hlásek, strašně rychle cosi

brebentí. Nevím co, ale domovní

dveře se otvírají, tak vcházím. Jdu

„pohlásku“ – vprvním patře je

ujednoho zbytů rušno. Malá Eliška

komanduje ještě menšího Frantu,

pusu nezavře. Přemýšlím, kdy dýchá. Doma

je zatím jenom tatínek Jirka, maminka Pavla

prý skočila něco nakoupit. Začíná mě to

zajímat, protože podle mých informací by

měla být odkázána nainvalidní vozík. Jen

si vzabydleném 2 + k. k. odložím,Pavla

je tu. Temně kaštanové vlasy doculíku,

hezké hnědé oči, bez vozíku, který nechala

Jirka: „Vdobě, kdy jsme se seznámili, man-

želka neměla vozík, chodila sjednou berlí.

(Poletech zjistili, že si tím Pavla asi úplně

zničila záda, že měla navozíku jezdit daleko

dřív.) Třeba když jsme dobíhali noční metro,

nesl jsem ji vnáručí, abychom to stihli. Já byl

zvyklý chodit všude strašně rychle avčas, ana-

jednou jsme se pohybovali hrozně pomalu.

Když jste, Pavlo, snila, představovala

jste sispíš zdravého člověka, nebo

někoho shandicapem, abyste mohli

tento osud sdílet spolu?

„Mně by nevadilo, kdyby měl taky handi-

cap, důležité je si stím člověkem sednout,

zamilovat se doněj. Ikdybych se tenkrát

rozhodla pro člověka navozíku, tak bych

dotoho skoro určitě šla. Ikdyž nevím, jaké

by to mělo následky.“

vpředsíni, ťapká doobýváku. Její diagnóza

je DMO. Před 29 lety se nasvět chystala jako

zdravé miminko, ale porod byl těžký ane-

dostatek kyslíku se neobešel bez následků.

Jirka má taky culík, přesněji: zapletený cop.

Jak se zachvíli dozvídám, právě dlouhé vla-

sy se naněm Pavle před deseti lety líbily.

Jak jste se seznámili?

„Vyrůstala jsem vJedličkově ústavu, ale

nastřední školu, evangelickou akademii, už

jsem chodila mimo Jedli,“ vysvětluje Pavla.

„VJedličkárně jsem měla kamarády, své

bývalé spolužáky, kteří tam studovali gym-

názium. Dojížděla jsem zanimi aJirka tam

vroce 2000 nastoupil nacivilku.“

Včem bylo jiné chodit

shandicapovanou dívkou?