Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / NENÁVIST VE SPOLEČNOSTI

rance nejsou jejich chyby, ale naopak

klady opravdového vlastenectví, os-

tražitost a láska k vlastnímu národu.

Nad tou hlubinnou vrozenou neto-

lerancí máme ovšem lidskost získa-

nou vzděláním, výchovou v rodině,

dobrými příklady z okolí nebo prostě

ušlechtilým kulturním prostředím.

Tato lidskost je mimo jiné nejlepší

obranou proti současným hlasate-

lům čisté rasy, národní výlučnosti,

vrozené zaostalosti jiných národů,

proti té obyčejné, ale velmi nebez-

pečné nenávisti, která často v ději-

nách končila miliony naprosto ne-

vinných mrtvých.

RŮZNOST STÁLA UZÁKLADŮ

NAŠEHO VZESTUPU

Naše kultura, naše civilizace vznikla

jako úžasný sňatek židovské a řecké

kultury, aby tak v křesťanství vytvo-

řila novou kvalitu, která prokázala

přes všechny tragédie, slepé uličky

a velké dějinné pochyby obdivuhod-

nou životaschopnost. A prokazuje dál.

Překonala velká vzepětí nacionalis-

mu, státem hlásané nenávisti k jiným,

otevřeného rasismu i krutého násilí.

Ta nová kvalita přinesla také po-

stupné překonávání dřívější „při-

rozené“ bídy, přinesla v naší křes-

ťanské civilizaci jako samozřejmost

konec hladu, smrtící zimy, konec

kaž dodenního strachu o prosté pře-

žití. Máme se zkrátka nejlépe, jak

jsme se kdy měli. A najednou vidíme

jistý strach, že bychom o tyhle jistoty,

ještě u našich dědů nevídané, moh-

li přijít. Je oprávněný, nebo jde jen

o sobectví? Opravdu bychom trpěli,

kdyby k našemu prostřenému stolu

přisedl jeden dva lidé z daleka?

Současní věrozvěsti nadcházející

invaze „cizáků“ tvrdí, že nás sou-

časný pohyb ve světě může uvalit

do strašné bídy. A brnkají na nejniž-

ší pudy sobectví a opravdového zá-

pecnictví. Všimněme si – oni vlastně

říkají, že si nemůžeme věřit, že my

zde nezvládneme ani sto, natož tisíc

příchozích, že jsme slabí a určení

k úpadku. To v jejich logice zname-

ná, že potřebujeme nové, odhodlané

vůdce, světlonoše svatých pravd, za-

chránce národa. A ochránce křes-

ťanských hodnot, které přitom vůbec

neznají. Být xenofobem a přitom se

ohánět Biblí znamená jen jediné –

ten člověk z té knihy knih nic nečetl,

a když četl, nepochopil.

Takže proti šíření strachu a ne-

návisti nepotřebujeme nějaké nové

instituce nebo kdovíjaké výzkumy.

Prosté osvědčené pravdy, dobré

všeobecné vzdělání a zdravý ro-

zum nám stačí, abychom viděli, kdo

a proč obchoduje s našimi vrozený-

mi obavami, kdo a proč se staví do

role zachránce národa a volá po no-

vém zadrátování našich hranic.

ZÁKLADEM HLOUPOSTI

JE NEZNALOST

Před mnoha lety jsme v naší Diakonii

zahájili projekty pomoci lidem s posti-

žením, zejména s mentálními poru-

chami. Jejich blízcí byli nadšení, nabídli

jsme jim péči a oporu. Našli se ovšem

i výtečníci, kteří i veřejně opovrho-

vali naší prací a jednoznačně tvrdili:

Tihle lidé patří za vysoké zdi ústavů,

nechceme je ani potkávat na ulicích,

natož jim pomáhat.

To se dost změnilo, ačkoli i dnes

občas slyšíme: Proč to děláte? Jaký

to má smysl? Stejně jejich postižení

vyléčit nemůžete! To je další příklad

nesmyslného strachu z jinakosti. Ne-

mocní a různě handicapovaní lidé

byli v civilizaci vždy. Právě vztah

k nim, míra citlivé solidarity a nezišt-

né pomoci nejlépe určovaly kvalitu

společnosti. Ne vojenské úspěchy

a množství dobytých území konec-

konců nejlépe vypovídaly o vyspě-

losti a síle národů i států. To byl také

hlavní úkol křesťanství – osud sla-

bých byl měřítkem vyspělosti celku.

Proto všechny útoky na nezis-

kovky, na organizace pomoci nej-

slabším pokládám prostě jen za to-

talitní choutky některých politiků,

kteří shánějí lacinou podporu pro

své „pravdy“. Máme kolem sebe tolik

příkladů užitečné pomoci a oběta-

vosti (často mizerně placené), že ty,

kteří tuto krásnou práci pokládají za

příživnictví a pracovníky v sociál-

ních službách za parazity, považuji

za vědomé populistické lháře.

Je pak krásné pozorovat, jak titíž,

kteří nás pokládají za pijavice, na-

jednou potřebují péči, třeba pro se-

niora v rodině. A když se seznámí

s naší prací, když vidí tu obrovskou

sílu neziskovek, dobrovolníků nebo

dobrovolných přispívatelů, najednou

zjihnou, ztiší se a začnou přemýš-

let o souvislostech. A dozvídají se,

co je obyčejná každodenní lidskost.

Takoví lidé se pak – věřím – stávají

ostrůvky pochopení a tolerance k ji-

nakosti. Prostě platilo, platí a bude

platit: Nesuď, když o tom nic nevíš.

Každý z nás by si to denně měl při-

pomínat. Politici několikrát…



(mezititulky aredakční úprava zj)

Farnost už sice

předal, ale ke své

spoluodpovědnosti

se hlásí a bude

hlásit dál.

Naše kultura, naše civilizace vznikla

jako úžasný sňatek židovské a řecké

kultury, aby tak v křesťanství vytvořila

novou kvalitu, která prokázala přes

všechny tragédie, slepé uličky a velké

dějinné pochyby obdivuhodnou

životaschopnost. A prokazuje dál.