Strana 16
ŽIVOT
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Kdybyste Davida Svobodu přece jen
pravidelně potkávali, v civilu by vás
asi ani nenapadlo, že tenhle pohodář
obléká soudcovský talár. K povolání
ho přivedlo převážně věcné rozhod-
nutí a popisuje ho s nadhledem a bez
patetického idealismu: „Dělat soudce
mě napadlo během studií práv na
Karlově univerzitě. Říkal jsem si, že
je to vážená profese, a bez cestová-
ní! Na rozdíl od advokátů nikam ne-
musím, všichni chodí za mnou,“ říká
s šibalským úsměvem sobě vlast-
ním.
Vlastně i volba práv měla netra-
diční motiv. David měl tou dobou již
vystudovanou Vysokou školu ekono-
mickou, na níž se seznámil se svojí
dnešní manželkou. Ta ještě během
studií přivedla na svět první z jejich
tří dětí. „Jelikož ani jeden nejsme
z Prahy, potřebovali jsme mít nárok
na rodinnou kolej, tak jsem se roz-
hodl pro studium další vysoké školy.
Vozík přitom nebyl překážkou. Na-
opak mi díky němu asi víc tolerovali
absence. Chodil jsem totiž normálně
do práce, dělal jsem na vnitru refor-
mu veřejné správy,“ vzpomíná David
na hektické začátky.
Všechno líčí s jakousi samozřej-
mostí, jako by nic nebyl problém.
Přitom je od pohledu kvadruplegik,
tedy člověk, který nejenže necho-
dí, ale má částečně postižené i ruce.
Povstaňte, prosím!
David Svoboda (43) po úrazu vpatnácti letech
částečně ochrnul na všechny čtyři končetiny. Dnes
se věnuje profesi, která je podle jeho slov pro
člověka vjeho situaci prakticky ideální. Přesto:
soudce vozíčkáře nepotkáte každý den.
„V prváku na gymplu jsem špatně
skočil do vody a zranil si krční páteř
v oblasti C4-5. Přesto se dokážu po-
stavit a jsem vcelku soběstačný. Ří-
dím auto, na delší vycházky nebo na
cestu do práce používám elektrický
vozík, jinak ale jezdím na mechani-
čáku. Zpočátku mi hodně pomáha-
la rodina, ale na vysoké už jsem to
zvládal,“ vzpomíná David.
BÁJEČNÁ PROFESE
Od začátku mu bylo s manželkou
jasné, že nechtějí žít v Praze, kde je
to podle Davidových slov moc ne-
klidné. Po krátké právní praxi na
katastru v rodné Sušici se zapsal
do výběrového řízení na justiční če-
katelství. Na výběr dostal tři soudy
v Plzeňském kraji. „To bylo před tři-
nácti lety a v celém kraji byly jen tři
bezbariérové okresní soudy. Dneska
už je situace jiná,“ líčí.
Víceméně náhodně se rozhodl pro
Rokycany. Když vše zdárně absol-
voval, včetně psychotestů, u nichž
prý pohoří nejvíc lidí, mohl v Roky-
canech od ledna 2010 začít soudit.
Tehdy dělal trestní právo jako záskok
za kolegyni na mateřské dovolené.
Dnes se věnuje civilním soudním ří-
zením, především řeší spory kolem
peněz a péče o děti.
Svoji práci, kam chodí denně při-
bližně od 8 do 16.30, si zjevně ne-
může vynachválit. „Vidím na ní jen
samá pozitiva. Rodina je ráda, že má
ve svých řadách právníka, a já mám
hodně stabilní profesi v naprosto vy-
hovujícím prostředí. Kolegové jsou
vstřícní, a když potřebuji odnést vět-
ší spis, pomáhají mi zapisovatelky.
Mám také svoji jednací síň (soudí zde
dva dny v týdnu, 2–6 jednání za den;
pozn. redakce), kde mi udělali nájezd
do jednoho schůdku za soudní stůl.
Jinak, snad kromě trochu zkrácené-
ho taláru, nic zvláštního nepotřebuji,“
vypočítává nechodící soudce. Do-
konce i gauč, který má v kanceláři
a na němž se o polední pauze rád na-
táhne, už zdědil po svém předchůdci,
takže nejde o žádné privilegium.
Nikdy prý kvůli vozíku nezažil ne-
dostatek respektu, údiv nebo něco
podobného. Ba možná naopak. „Ani
u trestních řízení se mi nikdy nesta-
lo, že by v jednací síni někdo vyvá-
děl, jak to znám z vyprávění od ně-
kterých kolegů. Jediné specifikum,
Rodina je ráda, že má ve svých řadách
právníka, a já mám hodně stabilní
profesi v naprosto vyhovujícím
prostředí. Kolegové jsou vstřícní,
a když potřebuji odnést větší spis,
pomáhají mi zapisovatelky.