Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

27

dodala odvahu slovy: Ty máš co říct!

Jsem už tak instalovaná, do něčeho

se vrhnu, jsem dříč, i ze zdánlivě

slepé uličky se snažím najít možnou

cestu. Mám to zřejmě po mamince,

která byla silná, odvážná a houžev-

natá žena.

Až během přípravy samostatného

vystoupení LeŤ mi postupně dochá-

zelo, co jsem si na sebe nabrala. Ale

už nebyla cesta zpět… Brala jsem ta-

nec jako prostředek komunikace pro

vyjádření možnosti a jinakosti. Pro

mě sdělení a sdílení. Otočila jsem

amputaci v něco pozitivního, nedo-

kážu to přesně časově definovat, ale

můj život se tancem proměnil, stal se

pestrobarevným. Už samotný název

představení je výzva, a písmeno Ť je

vlastně zjednodušená ptačí silueta.

Kdo vám vpřípravě byl nejblíž?

Na začátku mi moc pomohli Lucia

Kašiarová a Francouz Jean Gaudin,

choreograf, během procesu pak

celý tým – pracovali se mnou od

roku 2017. Určitě jsem si nepřá-

la, aby LeŤ vyznělo jako tklivá zpo-

věď o handicapu, ale můj příběh se

do námětu stejně dostal. Jedná se

o všední den člověka, který používá

berle nebo protézu nebo existuje bez

nich. Premiéra v Altě byla jedinečná,

atmosféra přebila moji obrovskou

trému. Jak se ukázalo, mezi diváky

byli i moje fyzioterapeutka a prote-

tik, který mi dělal protézu – byli pře-

kvapení a nadšení. A já také.

Zaujala mě také scéna akostým,

zajímavě variabilní kalhoto-

sukně, která dotvářela siluetu

mořské panny…

Scénu a můj kostým vytvořila Moni-

ka Urbášková, která studovala oděvní

a textilní design. Podařilo se jí vystih-

nout to, na čem jsem vnitřně pracovala

dlouhá léta: odmítala jsem přijmout, že

moje jednonohé tělo je takhle už kom-

pletní. Monice se podařilo ukázat, že

v něm zůstává i ženskost.

Už jste profík?

Za čtrnáct let jsem udělala kus práce,

teď už jsem se ocitla na profesionál-

ním půdorysu, tak jsem, myslím, pro-

fík. Jezdíme vystupovat s komorním

ansámblem. Mám k dispozici skvělou

produkční Andreu Švandovou, scé-

nografku, osvětlovačku a hudebníka.

To je realita umělce na volné noze.

Ke spolupráci sKontem Bariéry

jste se dostala během přípravy

nové protézy?

Už před operací jsem jednala s prote-

tickou firmou Otto Bock a při přípravě

představení LeŤ jsem požádala o grant

na ministerstvu kultury. Dostala jsem

informaci, že příspěvek nepokryje sto

procent předloženého rozpočtu, a tak

jsme s Andreou přemýšlely o další

pomoci neziskových organizací. Na

prvním místě bylo Konto Bariéry, od-

kud se mi vstřícně a ochotně v prů-

běhu roku 2017 ozvali. Brzy poté mi

kamarádi uspořádali sbírku na novou

protézu. Se zastřešením transparent-

ního účtu rychle pomohlo také Konto

Bariéry. Šlo o dvě oddělené věci, které

se v průběhu realizace přirozeně pro-

pojily.

Jde „zvážit“ vaše fyzická zátěž

po téměř hodinovém vystoupení?

Vnímala jsem na vašem obličeji

při děkovačce krůpěje potu…

Nepopírám, že zátěž je obrovská.

Vydávám ze sebe pokaždé maxi-

mum sil. Naštěstí u výrazového tan-

ce neexistují věkové možnosti jako

u klasických tanečníků. Po potles-

ku, emocích a kyticích bývám dost

unavená a musím regenerovat. Kaž-

dý pohyb o protéze a berlích je totiž

energeticky mnohonásobně nároč-

nější než pohyb běžný.

Moje kondice se ukáže před před-

stavením – po něm se snažím hodně

plavat, jezdím na kole, posiluji, sna-

žím se dostatečně spát a dobře jíst.

Chci zvládnout každý kopec, nejez-

dím výtahem…A oblečení? Po am-

putaci jsem se bála na sebe v místě

chybějící nohy podívat, mám ale

nohu krásně odoperovanou. Už jsem

chybějící nohu tak „zaintegrovala“, že

si v létě obleču i krátké šaty. Změnila

jsem svůj vlastní přístup a v důsled-

ku toho se změnilo i okolí…

Hned vefektní expozici děje LeŤ

mohou diváci vnímat inádhernou

práci protetiků, stoprocentně

funkční objekt protézy…

Dnes vnímám svou levou nohu stej-

ně jako zajímavý designový objekt.

Většinu času se pohybuju na scéně

v LeŤ bez protézy. Teď si myslím, že

samotná protéza je hluboká studna

nápadů, dost možná se tohle téma

u mě ještě objeví. Objevují se mož-

nosti, o kterých jsem neměla ponětí.

Od doby, co zase tančím, jsem – i bez

nohy – zase celá! Tanec je prostě ra-

dost, která má smysl…



Markéta Stránská (*)

Fyzioterapeutka atanečnice. Tančí po amputaci levé dolní

končetiny od roku , vroce  byla nominována

na titul Tanečnice roku  na Festivalu Česká taneční

platforma. Premiéra sólového vystoupení LeŤ proběhla

ve Studiu Alta vroce , vystupuje sním na různých

místech unás, na Slovensku ataké ve Francii. Více na

webových stránkách Studia Alta.

Studio Alta – pražské multikulturní centrum se zaměřením

na současný tanec, smnoha semináři aworkshopy

(určenými pro dospělé iděti) založila před deseti lety Lucia

Kašiarová. Více na www.altart.cz

Z finále

představení:

zpohybu přechází

tanečnice

do postoje

„plameňáka“.