Strana 12
REFLEKTOR / DUCHENNOVI JEZDCI
přihrál. Známí, přátelé a blízcí chá-
pali náš humor od samého začátku.
Ostatní s tím měli zprvu problém,
ale postupem času jej většina z nich
taky začala chápat,“ hodnotí Martin
s Kubou.
Duchennovi jezdci chtějí oslovit
lidi s handicapem i bez něj. „Na to, že
jde o naši prvotinu, se kniha prodá-
vá dobře. Od samého začátku ji čtou
převážně lidé, kteří s postižením
nemají nic společného. Právě pro
ně glosujeme věci ze života normál-
ního kluka odkázaného na vozík se
všemi jeho starostmi, problémy, ale
i radostmi, které si ,normální‘ popu-
lace ani nedokáže představit, natož
hodnotit.“
Že si život agentů „K“ a „M“ ne-
dokáží představit, však nemusí
zdaleka platit jen pro „normální“
populaci. On si to nemusí pořádně
uvědomovat ani leckterý vozíčkář,
který se možná momentálně trápí
se svým postižením, které však ne-
musí být progresivní, a naopak má
naději, že se v lecčems třeba ještě
zlepší. Šudy a Márty operují v úpl-
ně opačném módu: „Pro nás je pře-
devším důležité, co je teď. A s tím
se snažíme nakládat nejlíp, jak
umíme. Nemáme totiž dobré zku-
šenosti z minulosti, kdy jsme měli
sny a velké cíle. Vždycky přišlo
zklamání. Carpe diem – užij dne,
to bychom poradili lidem s podob-
nou diagnózou. A také nepovažovat
sám sebe za příliš odpudivého je-
dince a umět nad určitými věcmi
mávnout rukou.“
Přestože se kluci brání velkému
plánování, přece jen na závěr přizná-
vají jeden vysněný cíl – další knihu.
Můžeme se na ni prý těšit v nejbližší
době.
Ze života „kárkařů“
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Editované blogy dvou
neprofesionálních
autorů, Šudyho
aMártyho, byly vloni
převedené do útlé
knížky. Jejich data
narození jsou jen opár
let starší, než historie
samotného „blogu“ –
populárního nového
média, specifického
žánru online
žurnalistiky (byl zrozený
internetovou dobou).
Někdy se miliony
denně psaných blogů
na celém světě blíží
žánrově fejetonu, jindy
povídce, pokusu oesej
nebo rozvedenému
pointovanému vtipu.
Občas jsou natolik
unikátní, že po nich
sáhne iknižní nakladatel. Tohle se také podařilo – za
zkušené pomoci Josefa Kádi Kadeřábka – spoluautorům
webu Nevzdavejto.cz, Jakubovi Šudákovi aMartinu
Krčkovi.
Krátké kapitolky jsou hodně otevřené aautentické,
psané ověcech, které oni dva prožívají tady ateď.
Snaží se vyrovnávat se životem shumorem, ironií,
satirou, sarkasmem nebo černým humorem, vždy
ale snadhledem. Jak shodně tvrdí, „rvou se za
plnohodnotný život aza nalezení pravé lásky“, nesvazují
je žádné konvence. „Normální“ populaci dovolují vknížce
nakouknout do světa, který si vdenní realitě nedokáže
představit. Některé nekonvenční pohledy zjejich vozíků,
na které je „Duchenne“ usadil, až zamrazí. Šudy aMárty,
dva autoři, posílají svou autobiografickou knížkou do
běžné komunity silný vzkaz, podle nich „energetický
náboj“; aby se lidé, bez ohledu na své fyzické aduševní
omezení, smáli atančili.
Na konci odbornějších publikací, kde bývá odborný
rejstřík, je vDuchennových jezdcích stránkový slovníček,
nad kterým by jazykovědec zajásal. Provádí totiž podle
abecedy ustálenými výrazy hantýrky „vozmenů“ neboli
„kárkařů“, které jsou velmi expresivní: ktěm běžnějším,
aschutí používaným patří „vogo“ nebo „péro“. Ironie
nechybí zase upopisu jejich diagnózy – nazývané
„bílkovinožrout“ nebo „žroutosval“. Označení „Gagarin“
pak patří dystrofikovi, který spí sdýchací maskou.
Zvedám palec nahoru, ikdyž vím, že tohle blogové
spontánní psaní nebude patřit mezi bestsellery. Fandím
těmhle mladým mužům, co rádi nosí tričko snápisem
„Nemám žádné vady“ aokonci života neuvažují. Jen si
myslí, „že kromě promarněného života tady není oco
přijít“.
Jakub Šudák, Josef Káďa
Kadeřábek, Martin Krček:
Duchennovi jezdci aneb Život
se svalovou dystrofií, nakl.
Brána, 2018
Že si život agentů
„K“ a „M“ nedokáží
představit, nemusí
zdaleka platit jen pro
„normální“ populaci. On
si to nemusí pořádně
uvědomovat ani leckterý
vozíčkář.
O lidských
právech
Deklarace lidských práv je
nejvýznamnějším dokumentem
dvacátého století. U nás se za
tzv. normalizace o lidských
právech oficiálně skoro nemluvilo.
Ale ti, kdo kritizovali tehdejší
politický režim, se na deklaraci
lidských práv často odvolávali.
Zvláště když se tehdy i tzv.
socialistický blok formálně
přihlásil k Helsinským dohodám.
Lidé v opozici se pak na toto
přijetí odvolávali a nepřímo na
tomto základě vzniklo i prohlášení
Charty 77 a další stovky textů.
„Podepsali jste to, soudruzi, tak
to dodržujte“, dalo by se stručně
shrnout to úsilí obsažené ve stov
-
kách prohlášení, která byla tajně
přepisována na psacích strojích.
Těch prohlášení, která „vydala“
Charta 77, bylo více než pět set.
Také jsem se na tom podílela,
neboť právo vyjádřit svůj názor,
sejít se a mluvit, to jsou přece
základní principy svobody. Vždy
jsem tuto svou angažovanost
považovala za správnou. Přesto
jsem si dlouho neuvědomovala,
že mezi námi jsou i lidé, kteří
jsou znevýhodněni ne pro svoje
politické či náboženské názory,
ale pro fyzické omezení. Zajistit
práva pro tyto jedince, kteří patří
do naší společnosti stejně jako lidé
s odlišnou barvou pleti či jiným
náboženským vyznáním, na to
jsme zapomínali.
Snad alespoň nyní to můžeme
napravit vytvářením nejen bezba
-
riérových přístupů do koncertních
sálů, ale i systematickým zvaním
lidí s postižením do celospole
-
čenských debat, do televize, na
setkání, kde budou vidět, takže si
všichni uvědomí, že i oni patří do
celku společnosti.
Autorka je socioložka, předsedkyně
Správní rady Nadace Charty 77.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ