Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / TANEČNICE MARKÉTA STRÁNSKÁ

jednoduché. Nebyl to tak obrovský

problém, jak si lidé kolem mysle-

li. Leccos jsem zvládala na vozíku

a později s protézou, byla jsem brzy

hodně aktivní v obslužnosti, začala

jsem chodit na výlety, pokoušela se

lézt na skály. Ale chyběl mi tanec.

Neznala jsem alternativní možnosti.

To bylo do chvíle, než jste vstou-

pila do Archy…

Všechno změnilo jedno představení

v roce 2012 v Divadle Archa – kde

moji kamarádi vytvořili hudbu. Tady

se pořádaly pravidelné taneční lekce,

pro handicapované i nehandicapo-

vané. Můžete tančit, i když vám něco

„chybí“. Začala jsem na lekce chodit,

a v roce 2015 jsem se ocitla v jed-

nom projektu na jevišti – v uskupení

VerTeDance jsem znovu pochopi-

la, že můžu tančit! Byl to pro mne

šťastný objev, s podporou Veroniky

Knytlové a Terezy Ondrové jsem

tomu v jejich tanečním ateliéru za-

čínala věřit. Jaro Viňarský, režisér

a choreograf, mě jako jedinou ama-

térku (bez profesionální zkušenosti)

postavil vedle dalších čtyř tanečníků

do nového představení divadla Ar-

cha a taneční skupiny VerTeDance.

Když jsme se první den zkoušek ba-

vili o základním tématu „chybění“,

Jaro mi řekl, že se budu ještě divit,

co s protézou dokážu. A měl pravdu.

Posunula jsem své limity a zkuše-

nosti z Archy stále využívám.

Jak se posun projevoval vrytmu

vašich dní?

Troufla jsem si vyrazit do náročněj-

šího terénu, chodím i bez berlí a při

tanci s protézou jsem se přestala cí-

tit neohrabaná a omezená. Jaro mi

ukázal jiný pohled na můj pohybový

problém. Každý máme svůj handi-

cap, více či méně viditelný.

Během práce na představení Chy-

bění (premiéra 2015) probíhaly

zkoušky ve zkušebně Studia Alta

v Holešovicích. Začala jsem se ve

zdejší komunitě seznamovat s další-

mi lidmi, a když tu později probíhala

rekonstrukce, zúčastňovala jsem se

brigád. Nebyla jsem „umělec“, který si

najme zkušebnu, ale pomáhala jsem,

chtěla jsem aktivně projekty studia

podpořit. Pak mi totiž záležitosti dá-

vají smysl, to v životě potřebuju.

Jak vám pomáhala vChybění pro-

fesní znalost fyzioterapie?

Při tanci vím, jak a proč zpevnit střed

těla, jak pohnout paží, aby se zbyteč-

ně nepřetěžovaly svaly na šíji, jak se

postavit na nohu a udržet si rovnová-

hu. Vnímám terapii jako dynamický

proces, při kterém sama učím pa-

cienty efektivně a přirozeně užívat

a cítit své tělo. Konzultovala jsem se

zkušenou fyzioterapeutkou, chtěla

jsem slyšet druhý názor.

Ještě nám chybí pár slov opočát-

cích vaší vize na sólový projekt.

Existoval ve mně tvůrčí přetlak. Už

dlouho jsem vnímala a pozorova-

la, z pohledu tanečnice a fyziotera-

peutky, že pociťuju jinou kvalitu pohy-

bu, když mám na sobě protézu, když

mám berle nebo když tančím „bez

ničeho“. Jak chodíš, jak to děláš? ptali

se mě lidé často. Proč vlastně tu kva-

litu pohybu nezkusit vyjádřit tancem?

Když na jevišti budu stát jenom já.

Někdo zprofese vám musel říct:

„Leť!“

Potřebovala jsem slyšet někoho zku-

šeného z branže, kdo mě svým názo-

rem podpoří. Na jednom workshopu

jsem potkala belgickou choreograf-

ku, něco jsem jí předvedla a ona mi

Hned vprvních

minutách svého

představení

si tanečnice

sundá protézu –

arozvibruje své

tělo na jedné noze.

Vnímám terapii jako dynamický

proces, při kterém sama učím

pacienty efektivně a přirozeně

užívat a cítit své tělo.