Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 21

21

můžeš / číslo 1 - 2015

Konto Bariéry

pořádalo vprosinci

. aukční salon výtvarníků.

Doprodej všech nevydražených

uměleckých děl najdete tradičně na

www.kontobariery.cz.

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Takže dnes záleží víc na osvícenosti

radních?

Záleží na osvícenosti nás všech. Musí

vtomto ohledu opět vzniknout společen-

ská potřeba, která generuje společenskou

objednávku. Praha je nejkrásnější město na

světě, ale kde narazíte na současné výtvarné

umění vjeho exteriéru? Výjimečně.

Ve státech kolem nás se každé menší

ivětší město chlubí podporou současného

umění. Unás jako by už stačily investice

Karla IV. Je to škoda, protože dobré moderní

umění může přilákat stejně zahraničních

návštěvníků jako třeba barokní palác,

jde-li jen otohle. Ale především je to vizitka

kulturní úrovně národa.

Léta už přispíváte svou tvorbou do

aukčních salonů Konta Bariéry. Víte, že

zvýnosů se také financuje stipendium

pro studenty spostižením?

Ano. Amyslím si, že takhle pomáhat se

musí. Když si představím, co ti kluci aholky

musejí vživotě překonávat, tak je přece

jasné, že možnost studovat střední nebo

vysokou školu jim může vživotě hodně

pomoci.

Znáte osudy některých znich?

Jestlipak jste si všiml, že udveří mám

nájezdovou plošinku pro vozíčkáře? Tady

se postižení objevují docela běžně. Asti-

pendisty rád uvidím. Protože právě takoví

lidé potřebují kolem sebe ivýtvarné umění,

vněmž by mohli hledat nejen krásu, ale

ijistá tajemství, sílu, kterou může umění

předat, amožná itiché odpovědi na těžké

otázky, které jim osud připravil.



Kdo je Stefan Milkov

Přední český sochař snezaměnitelným

výtvarným rukopisem. Autor mnoha soch

aobjektů zkovu, dřeva askla. Úspěšný

designér, malíř agrafik.

Zastoupen vmnoha soukromých iveřejných

sbírkách doma ivzahraničí.

info

Když tvoříte sochu nebo obraz,

děláte to především zvnitřní potřeby, touhy avášně,

aukazujete to nejdříve sám sobě.

lidské ruky, je chladná, achcete-li, až příliš

dokonalá. IMichelangelova Davida by teore-

ticky tento 3D stroj byl schopen vytisknout,

ikdyž zatím takové velikosti nezvládá, ale už

by to nebyl David. On má jasné ajednoznač-

né známky sochařovy ruky ajeho nástroje.

Jinak bychom mohli mít takových soch

miliony, ale nemáme. Ato je dobře.

Jenomže každý by ho chtěl domů. Akdyž

to nejde?

Pověsí si na stěnu nanejvýš fotku popové

hvězdy. Nebo tapetu smořskou pláží…

Přitom by se lehce mohl dostat ke kvalitní

české grafice, malé sošce, skvělému obrazu.

Tyhle věci nestojí miliony, ale spíš jsme

nějak zaostali, ztratili kontinuitu třeba

sprvní republikou, kdy iuzenář musel mít

svůj dům sdobře vymyšlenou aesteticky

zdařilou fasádou, protože jinak by se mu

sousedé smáli. Když jsme ustaveb, ocitli

jsme se vsituaci, kdy veřejný zájem, zájem

samospráv astátu okvalitní řešení veřejné-

ho prostoru je skoro nulový.

Občas se cosi zadá, cosi ivznikne, ale

příkladů osvícenosti, ke které patří ischopnost

oslovit ty nejlepší architekty, najdete pra-

málo. České sochařství jako by pro úředníky

azastupitele skoro neexistovalo. Kdo by to

taky ocenil, říkají si… Já odpovídám – život by

to ocenil. Veřejný prostor nejsou jen lavičky

abezbariérové chodníky, to je přece místo,

kde žijeme, kde bychom se měli scházet, kde

bychom měli hledat podněty anovou sílu pro

každý den akteré by nás mělo také kultivovat.

Ale isama veřejnost by mohla hlasitěji

volat po kvalitě…

Sama veřejnost je ještě stále dost znechu-

cena pomníky různých potentátů, které za

socialismu rostly pomalu na každé návsi,

aproto je vždy apriori až nepřátelská,

jedná-li se oumísťování soch ve veřejném

prostoru. Snad se dožiju doby, kdy tato

pochopitelná averze bude překonána oby-

čejnou lidskou potřebou zastavit se ukva-

litní sochy, artefaktu, zamyslet se nad jejím

poselstvím, ale třeba se ipobavit apřijmout

inové aodvážné věci.

velkým přítelem klasického ručně psaného

dopisu. Někteří lidé si myslí, že je to projev

bláznovství. Když napíšu dopis na úřad

rukou, adresáti se domnívají, že to psal sto-

letý dědeček. Ale zpět kvaší otázce – právě

moderní technologie bohužel umožňují,

aby se za umělce vydával kdekdo. Prostě si

koupí program amaluje myší. Aleckdy má

iúspěch na trhu. Jenomže – potřebujete

ktakové produkci talent, práci shmotou,

barvami, potřebujete pochybovat…?

Takovou tvorbu přece preferují imnohé

umělecké školy, kterých přibývá.

Vnaší malé zemičce máme najednou obrov-

ské množství uměleckých škol, které chrlí

absolventy anikdo se neptá, zda ze zcela při-

rozeného hlediska se může vdesetimiliono-

vém národě objevit tolik skutečných talentů.

Tím nechci nikomu předem zavírat cestu ke

slávě, jen si myslím, že výtvarné umění by si

mělo zachovat – řeknu to možná zjednodu-

šeně – ruční práci. Moderní technologie musí

být sluhou člověka, nikoli pánem; sněčím

mohou pomoci, ale pak musí přijít nenahra-

ditelná chvíle, kdy začnete původní myšlenku

materializovat. Vytvářet tvar od první kresby

přes malý model až kopravdové soše. Dneska

se říká, jak je úžasné zobrazovat svět v3D.

Takže, přátelé, my sochaři děláme tři dé už

od nepaměti. Vlastníma rukama. Amnohdy

zpěkně tvrdého materiálu.

Ale obhájce těch moderních technologií

by vám řekl, že jsou dokonalejší, přes-

nější než vy.

Vtom je právě ta potíž. Socha stvořená počí-

tačem prostě na sobě nemá známky dotyku

ZÁPAS JÁKOBA S ANDĚLEM, koláž, 2004

ELEKTRICKÝ

VÝBOJ

zastavený

v čase. Genialita

Nikoly Tesly

očima a rukama

Stefana Milkova