Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

TÉMA: Nevidomí



můžeš / číslo 1 - 2012

Usilovnost, vůle, odhodlání. Veličiny,

které nejde exaktně změřit, ale rozhodují o všem.

Tohle je příběh dívky, která jde usilovně vpřed.

Ale každý den musí překonávat nástrahy.

NEVIDITELNÁ

PÍSMENKA

Text afoto: ANDREJ HALADA

J

aně je deset, je poVánocích, zase

škola ataky prohlídka uočního lékaře.

Písmenka vřadách, zakryj si jedno oko,

holčičko, ateď přečti, co vidíš…

„Já ty písmenka nevidím, paní dok-

torko. Nepřečtu je.“

„Nevymýšlej si, některá jsou přece

dost veliká.“

„Opravdu, vím, že tam jsou, ale nemůžu

je přečíst.“

Jana je vnemocnici, dělají jí testy, ale nic

jim nevychází. Jede idoPrahy. Ze Žďáru

nad Sázavou pořádný kus cesty. Specialisté

zkoumají nervovou soustavu, jestli to nemů-

že být nádor.

Není. Je to Stargardtova nemoc. Divné

jméno, písmeno R vněm tak drnčí… Co

říkají chytré knihy? Postupné poškozování

sítnice, slepá skvrna, která zakrývá centrum

vidění. Má to pár tisíc lidí vrepublice. Vidíte

jen periferně, aprotože vokrajích už oko

nezaostřuje, máte vše rozmazané. Věkem se

skvrna zvětšuje až docelého zakrytí centra

vidění. Ale nemoc prý nevede kúplné sle-

potě. Jenže co je to úplná slepota aco stav,

kdy člověk vidí jen něco, pak málo, pak něco

málo ztoho mála…

Pro desetileté dítě vyhlídky, ojejichž do-

sahu nemá ponětí. Možná je to ilepší. Vkaž-

dém případě životní výhybka. Akolej, která

míří nejistým astrach budícím směrem.

Hajzlíci a pomahači

Jana chce zakaždou cenu zůstat veškole.

Vnormální škole. Rodiče nechtějí, aby

takhle malá – aještě vtéhle situaci – odjela

studovat daleko oddomova. Přepisují jí

zápisky, pomáhají, píší větším písmem, učí

se sní. Učitelé už odpsychologů vědí, jak

se chovat keznevýhodněným dětem. Když

jde Jana pochodbě azmateně se rozhlíží

poučebně, navedou ji.

Když se má dívat natabuli, dívá se dale-

kohledem. Má ispeciální monokuláry, straš-

ně tlustá skla, která jí pomáhají při čtení.

Žádná holka nenosí brýle ráda. Anavíc když

ty brýle jsou tak ošklivé asměšné…

Děti jsou bezprostřední. Proto někdy

kruté. Všichni jsme to zažili. Jana má

nalavici položenou kalkulačku, spolužák jí

mašinku vezme, protože svoji nechal doma.

„Tobě je stejně kničemu…“ Hajzlík, který

ani neví, že jím je. Někomu to zůstane

až dodospělosti. Stále ty hajzlíky vidíme

kolem sebe.

Naštěstí je tu hodně těch, kteří pomáhají.

Přijde jim přirozené, že podají ruku. Tyhle

lidi Jana potkává dodnes. Jsou opakem

hajzlíků. Bohužel nejsou tolik vidět.

Jana pomoc potřebuje, ale taky se jí

brání. Objevila vsobě něco, co neznala.

Vůli. „Mám špatné oči, ale itak budu lepší.

Budu mít samé jedničky.“ Daří se jí to. Je

nejlepším studentem vetřídě, ještě sjed-

ním kamarádem. Získá respekt spolužáků.

„Musela jsem si to vybojovat. Azůstalo mi

to: musím ukázat, co vemně je. Protože mě

budou lidi podceňovat. Ajá jim potřebuju

dokázat, že jsem nejen dobrá, ale ještě

lepší.“

Čtrnáctiletá Jana jede zase ze Žďáru

doPrahy. Nacelé čtyři roky. Základku

skončila se „samými“, ale rodiče mají

obavy, že běžné gymnázium by nebylo tak

snadné. Tak jde dosvěta. Která maloměst-

ská holka by dokázala večtrnácti jít sama

domilionové metropole? Akdyž ještě

hodně špatně vidí?

Speciální škola pro zrakově postižené

je vRadlicích nazápadním kraji Prahy.

Jana bydlí nainternátu, aikdyž je daleko

odrodičů, není smutná. Rodiče měli pravdu.

Vetřídě je osm žáků, individuální přístup.

Jana se necítí vyděleně, odlišně. Každý

vidí špatně, každý má nějakou pomůcku.

Dalekohled, tlusté brýle, lupy… Chodí sem

ividící ijinak handicapovaní. Učitelé vědí,

jak spostiženými jednat.

Jana se nemusí moc učit. Má výbornou

paměť. Před hodinou si přečte poznámky

amá to vhlavě. Když je pomaturitě, musí se

ale rozhodnout, kam dál.

Táta není žádný studovaný člověk, ale dá

jí radu, která studovaná je: „Já vím, že bys

chtěla jít naspeciální pedagogiku, že chceš

pomáhat. Ale zkus ještě ty práva. To se ti

bude víc hodit. Pomáhat můžeš ibez školy.“

Jana podá přihlášku naobě fakulty. Naobě

ji přijmou. Jde napráva.

Písmenka. Jenom písmenka. Tisíce,

mi liony písmenek. Zákony, paragrafy,

odstavce. Jak tohle zvládnout, když člověk

nemůže skoro vůbec číst? Když každá kniha

má stovky, tisíce stran? První ročník zvládá.

Naučí se učit. Někdy má ištěstí. Stihne pře-