Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 1 - 2012

Senátor a dříve dlouholetý

prezident Sjednocené

organizace nevidomých

a slabozrakých už od mládí

poznává na vlastní kůži

život nevidomého. A proto

si je jistý, že současná

sociální politika není dobrá

– postrádá v ní mnohem

více adresnosti, ale také

priority. Navíc tvrdí, že si

lžeme do kapsy.

SOCIÁLNÍ

POLITIKA

JE LACINÁ,

A TEDY DRAHÁ

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Jste členem Parlamentu, takže se první

otázka přímo nabízí – jak hodnotíte

současnou sociální politiku státu?

Hodnotím ji jako ne příliš dobrou. Přede-

vším, ato opakuji vždy avšude, bychom si

měli přestat lhát. Buď zhlouposti, anebo

spíš ze snahy sbírat voličské hlasy zakaždou

cenu máme nyní stav, kdy platí naprosto

špatný zákon osociálních službách, apřitom

některým se potřebné pomoci nedostává…

Nemáme priority. Nebo pokud je máme,

jsou stanoveny špatně aneefektivně.

Zdá se, že zrakově postižených nepři-

bývá ani neubývá. Péče oně má tradici

desítky let avy tvrdíte, že se zhoršuje.

Díky rozvinutému systému sociálního

zabezpečení nikdo, tedy ani lidé se zrako-

vým či jiným postižením, netrpí hladem. Ale

nakvalitě jejich života záleží stále méně.

Umí-li se takový člověk najíst aumýt, vpoje-

tí zákona osociálních službách je saturova-

ný. To, že by mnohý znich mohl také praco-

vat, něco produkovat pro sebe ijiné, natom

už nikomu nezáleží. Nezaměstnanost mezi

nevidomými je obdobná jako unejnepřizpů-

sobivějších skupin obyvatel. Přitom práce je

zdrojem nejen ekonomické jistoty, ale také

společenského uznání, ahlavně sebedůvěry.

Nezaměstnanost je zkrátka mnohem větší

problém než jen nepříjemné číslo statistik.

Technika nám otevřela svět internetu,

nových informací azážitků. Ale zároveň

také otevřela nůžky mezi efektivitou práce

těch, kteří vidí, atěch, kteří ne. Anejde jen

opráci. Zamého mládí si televizor uměl

naladit každý, dnes nevidomý skončí naprv-

ním menu. Tak je to spračkami, varnými

deskami, mikrovlnkami… Tak je to naúřa-

dech, kde skončíte nejen naprvním formu-

láři, ale už uodbavovacího systému – jak má

nevidomý vědět, že už nadispleji bliká číslo

jeho lístku…

Znamená to, že si stímto stavem spo-

lečnost neumí poradit?

Jak už jsem říkal – jako společnost si lžeme

dokapsy. Podléháme iluzi, že každé postižení

se dá kompenzovat, nějak ošetřit, nahradit…

Otázka však nezní pouze: „Můžeš?“ Ale

také: „Jak efektivně, tedy kvalitně arychle,

vesrovnání sběžným člověkem zvládáš?“

Milan Pešák:

�