Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12



můžeš / číslo 1 - 2012

TÉMA: Nevidomí

Objektivně, atakový je život, zhlediska

společenského uplatnění vždy soutěžíte.

Když se prosadí zmíněná iluze otom, že

vše jde kompenzovat anahradit, pak jako

zrakově postižený prohráváte, aještě to

vypadá, že vlastní vinou… Nebo úplně tvrdě

– vlastní neschopností…

Tváříme se jako bohové, kteří dokážou

zvrátit osud. Ajsme usociální politiky.

Když říkám, že jsem schopen skoro všechno

kompenzovat, říkám zároveň, že to není

tak velký problém, atak logicky dospějeme

knesmyslům, že problém je už vlastně vyře-

šený avěnovat se mu není potřeba. Atak se

otevře prostor pro spoustu nových služeb,

které naprvní pohled ohromí, ukazují, ale

žel jen naprvní pohled, jak hluboko sahá

naše humanita asolidarita, veskutečnosti

však podvazují běžnou snahu člověka něco

dělat pro to, aby se měl lépe. Ato nemluvím

oslužbách, které si klienta vždy najdou.

Mohou být např. prázdné azylové domy,

když nabízejí lepší standard bydlení aživota

vůbec, než má spousta lidí vběžném pro-

středí? Ato všechno prakticky zadarmo?

Kdo to pochopí, avšichni víme, že takových

je vnaší populaci dost, tam jdou, asvůj

problémek, který by byli schopni řešit sami,

neřeší. Ato raději nemluvím olidech, kteří

si ho vpodstatě vyrobí…

Podle vašeho hodnocení se tedy po-

stavení lidí spostižením vsociálním

systému Česka zhoršuje?

Svým způsobem ano. Šel jsem dopolitiky

mimo jiné proto, abych bránil zájmy zdravot-

ně postižených. Je to ale stále těžší. Vprvní

polovině 90. let byla nastavena docela dobrá

pravidla – prioritou byla pomoc dětem,

lidem se zdravotním postižením aseniorům.

Ale dnes pomáháme jakoby všem, atudíž

nikomu. Stojí to moc apeněz je nato všechno

málo. Atak se udrobí každému trochu. Ně-

komu tak málo, že mu to nepomůže, jinému

tolik, že nemá důvod se snažit. Příspěvek

namobilitu dáme stejný vozíčkáři sřidičá-

kem, který, když si nedojede nakoupit autem,

nakoupeno nemá, ibabičce, kterou možná

vnuk dvakrát zarok někam odveze… Apo-

dobných příkladů bychom našli víc.

Dnešní medicína je schopna skoro

stoprocentně popsat objektivní stav

člověka. Aoto více slyšíme ozneuží-

vání. Není to divné?

Je to důsledek našeho českého odezdike-

zdismu. To, co umí popsat medicína, jsme

pro náš sociální systém zavrhli, ashlédli

jsme se vmyšlence funkční diagnostiky.

Aplikujeme ji však tak primitivně, že dává

jen velmi nepřesné výsledky. Aty navíc ještě

hruběji zařazujeme jen dočtyř kategorií,

které odpovídají „stupňům závislosti“.

Rozumné by bylo obě hlediska, medicínské

ifunkční, kombinovat. Ale pro objektivitu

také dořekněme, že nasoučasném stavu

mají lví podíl také požadavky zástupců ně-

kterých organizací zdravotně postižených.

Naše sociální politika je laciná, podbízivá,

alibistická. Podle současného zákona oso-

ciálních službách dosáhne naprvní stupeň

Díky rozvinutému systému sociálního

zabezpečení nikdo, tedy ani lidé se zrakovým

či jiným postižením, netrpí hladem.

Ale o kvalitu jejich života jde stále méně.

�