Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 1 - 2012

skoro každý. Řekněte ale, že rodina už ne-

bude dostávat napostiženého nebo seniora

takový příspěvek napéči, protože mu stejně

neposkytuje žádné mimořádné služby. Při-

tom před pěti lety jsme nic takového neměli

anikdo ani neumíral, ani netrpěl opuštěný

vkoutě. Dnes platíme miliardy, adosoci-

álních služeb samých se vrací minimum.

Je jasné, že život spostižením ssebou nese

zvýšené náklady. Nevidomý si prostě sám ne-

spraví kapající kohoutek, natož aby si výhod-

něji nakoupil vsupermarketu. Dříve se říkalo

– ano, takovým lidem přidejme, aby alespoň

částečně měli své objektivní postižení čím

vyvážit. Dnes to už nepovažujeme zadůle-

žité aříkáme „příspěvek napéči“, ale opět si

lžeme dokapsy, protože opravdové péče se

ztoho koupí možná zdvaceti třiceti procent.

Proč nenazýváme věci pravým jménem?

Setkáváte se také stím, že tzv. péče je

vlastně dobrý byznys?

Aby ne. Deset let jsem byl včele Sjednoce-

né organizace nevidomých aslabozrakých

(SONS). Přišel nový zákon osociálních

službách ajá věděl, že se svépomocnými

aktivitami zdravotně postižených je konec.

Prostor dostali šikovní obchodníci spéčí.

Proto jsem šel odtoho.

Vcelé republice už léta výborně pracují

naše Tyfloservisy aTyflocentra. Umějí po-

radit, pomoci, naučit žít tak řečeno potmě,

organizují nejrůznější aktivity, spolupracují

smístními úřady. Řekli bychom – zamálo

peněz hodně muziky. Anajednou už pro

ně nejsou peníze zveřejných fondů, stát je

posílá zakrajskými úřady, ty naměsta apak

zpátky nastát. Je mi ztoho smutno.

Není problém vtom, že vmilionech

informací, které se načlověka nyní

valí, se tyto souvislosti ztrácejí? Umějí

postižení říci své?

Zakaždou informací je přece nějaký zájem.

Amoc často zájem, řekněme, nedobrý. Lidé

spostižením většinou nechtějí žebrat, vnu-

covat se, vyvolávat lítost. Mají svou hrdost.

Máme kapitalismus založený nasoutěži. To

je vpořádku aožádném návratu domi-

nulosti bych nesnil ani vteřinu. Už nechci

dobu, kdy společnost před postiženými za-

vírala oči. Ale trh voblasti sociálních služeb

také nevznikl. Avzniknout nemůže, protože

spotřebitel nemá možnost ovlivňovat cenu

služeb. Mohl by, kdyby ji platil třeba

poukázkou. Poukázky, které by platily jen

vsektoru sociálních služeb, by mohly mít

hodnotu celé služby. Stát by poskytovatelům

služeb sociální péče nemusel dávat dotace

aklient by určil, okteré služby má opravdu

zájem. Ty by přežily, protože by si je někdo

koupil. Aty ostatní ne.

Ano, zaposlední léta vzniklo mnoho

dobrých iniciativ. Jenomže se dost zapo-

mnělo nainiciativu jednotlivce. Jen hlupák

se bude zlepšovat adokazovat, že zvládá

nové anové dovednosti, že je samostatnější.

To systém naprosto trestá – třeba nižším

Kdo je Milan Pešák

Narozen r. 1963 vPřerově. Vystudoval

gymnázium pro zrakově postiženou

mládež vPraze. Pracoval jako

programátor.

Vroce 2005 dokončil Pedagogickou

fakultu Masarykovy univerzity vBrně.

Působil vporevolučních organizacích

zrakově postižených, 1996–2006

prezident SONS. Od 2006 do 2010

pražský radní pro oblast zdravotnictví.

Poté senátor.

info

příspěvkem napéči. Dnes ze všeho děláme

vědu – zasistencí, doprovodů, obyčejné

pomoci. Podle zákona musí být průvodce

nevidomého vyškolen sto padesáti hodi-

nami odborného kurzu. Kčemu? Stačí mu

půldenní instruktáž. Takže někomu platíme

zaúplně zbytečný kurz. Jsou samozřejmě

činnosti, kde odbornou pomoc potřebujete

aškolení je nezbytné, doprovody knim ale

nepatří.

Ajiný příklad: Dříve jsme jako lektory

kurzů práce spočítačem pro nevidomé

využívali studenty techniky nebo informa-

tiky. Dnes musíte zaměstnat graduovaného

sociálního pracovníka, abyste získal dotaci.

Co ale on opravdu ví opočítačích?

Zmínil jste Tyflocentrum. Podle našeho

názoru je to nenahraditelná služba,

apřitom se nad ní stahují mraky.

Akoho to zajímá? Vatmosféře, kdy média

zajímá, jak nevidomí lezou pohorách,

lyžují, adokonce malují nebo fotografu-

jí. Kuriozity jsou atraktivní, každodenní

osvědčená služba je nuda. Kde jsme nechali

zdravý rozum?

Kdo dnes rozděluje peníze? Především

kraje – ajejich zastupitelstva tvoří lokální

politici. Ti by měli dobře znát situaci přímo

vmístě. Jenže oni také vědí, naco slyší tzv.

veřejnost. Když jsem byl radním vhlavním

městě, dobře jsem věděl, že kdyby se zrušila

poradna nějakého občanského sdružení,

nikdo by ani nepípl, kdyby ale mělo, atřeba

oprávněně, nakahánku nějaké zařízení

magistrátu, to by byl křik… Vůbec nejde

okvalitu služeb, ale omediální obraz.

Nepotřebujeme nesmysly typu komunitního

plánování, potřebujeme experty apocti-

vé lidi. Potřebujeme rozumné aefektivní

výsledky, ne to, abych jako politik mohl říci:

„Vždyť jste se natom dohodli vy, uživatelé

aposkytovatelé.“ 

Lidé spostižením

většinou nechtějí

žebrat, vnucovat se,

vyvolávat lítost.

Mají svou hrdost.