Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 10 - 2012

Rozdíl spočívá vtom,

že vMissoule není

člověk primárně

handicapovaný,

ale nejdřív něco dělá,

autoho má ještě

nějaký handicap.

Kdo je Alice

Němcová Tejkalová

Novinářka, asistentka FSV UK Praha,

vsoučasnosti namateřské dovolené.

Sportu handicapovaných se

věnuje deset let, vČeské televizi se

podílela natvorbě paralympijského

magazínu. Vroce 2012 vydala vUK

Praha publikaci Ti druzí sportovci:

Mediální stereotypizace arámcování

handicapovaných vtisku vletech

1948–2008. Jejím manželem je český

paralympijský reprezentant vhodu

diskem Martin Němec.

info

věc. Odborná literatura to hodnotí stejně

jako otázky navaše osobní přesvědčení. Když

přistupujete khandicapovanému člověku,

promítá se dotoho spousta věcí. Vaše osobní

zázemí, co říkali doma rodiče ohandicapova-

ných lidech, vaše dojmy ze setkání shandica-

povanými, co kvám dobíhá zmédií. Iztoho

vyplývá, jak je budete vy sám mediálně

zobrazovat. Jsou přece úžasní, jak překonali

svůj handicap, ale nejsou zase až tak úplně

sportovci, protože vy máte rádi spíše Usaina

Bolta, člověka bez omezení.

Mají lidé, ataké novináři, svět lidí

shandicapem zařazený doškatulky?

Ano. Čím méně je určitá sociální skupina

viditelná vmédiích, tím spíše bude zobraze-

ná stereotypně. Jsou zaškatulkovaní. Třeba

vtom, že většina lidí čeká, že svět handica-

povaných lidí je jiný, akdyž zjistí, že není,

jsou zklamaní. Také jsou mezi nimi špatní

lidé, podvodníci, věznice mají speciální

oddělení přizpůsobené handicapovaným.

To je druhý pól. Mezi tím je většina – zcela

normální, průměrná, mediálně nezajímavá.

Ale čtenář chce buď hrdinu, nebo lumpa.

Potíž stereotypizace uhandicapovaných

vdruhém pohledu spočívá vtom, že když

napíšete, jak vozíčkář někoho podvedl

aobral openíze, těžko pak budete pro han-

dicapované shánět peníze vrámci charity.

Souhlasíte snázorem, že média

si handicapovaných všimnou jen

vpřípadě, kdy například vozíčkáři

ukradnou vozík, kdy rodina pečující

opostižené dítě přijde oauto apodob-

ně? Mají média zájem věnovat se této

problematice systematicky?

Souhlasím, že většina médií ktomu tak při-

stupuje. Je to menšinové téma – stejně jako

třeba téma etnické. Není ale pravda, že by si

někteří novináři nebrali jako téma handica-

pované sportovce, mám-li hovořit otématu,

kterému se sama už deset let věnuji. Doroku

2008 byli vnovinách ilidé, kteří to dělali jako

většinové téma. Jak ovšem přišla krize aza-

čaly se snižovat stavy vnovinách, vznikl tlak

nato, aby se vezprávách objevovaly sporty,

které vydělávají. Odroku 2008 je sport han-

dicapovaných ryze okrajové téma.

Co máte namysli termínem sporty,

které vydělávají?

Médiím vydělává výrazně hokej afotbal.

Jsou to reklamní nosiče, sporty, které do-

kážou domédií přinést reklamu adokážou

přinést reklamu isamy sobě. Sport, který

přinese reklamu sám sobě, přinese reklamu

imédiím, ataké přitáhne zájem čtenářů.

Ato zpětně generuje fakt, že média mohou

vykázat vyšší čtenost, návštěvnost, amají

vyšší reklamní prostor. Média dnes nevydě-

lávají cenou novin.

Máte vtomto směru nějaké zkušenosti

ze zahraničí?

Byla jsem mj. nadvouměsíční stáži nauni-

verzitě vMissoule vMontaně. Velký rozdíl

je vtom, že handicap tam není téma. Jak

jsem zaty dva měsíce měla možnost Mis-

soulu poznat, město je celá bezbariérové.

Nenajdete jediný schod – ani dokina, ani

doobchodu. Protože je všechno tak bez-

bariérové, že je to přizpůsobené izrakově

postiženým, zjistíte, že vidíte daleko víc

postižených vulicích; zároveň věci, které

se mediálně řeší unás – jestli někde bude

přechod, tam je to dávno překonané. Tam

probíhala vdobě mé návštěvy jízda handi-

capovaných přes celé Státy. Základní rozdíl

vpohledu nahandicapované tam aunás

spočívá vtom, že vtamních médiích není

člověk primárně handicapovaný, ale nejdřív

něco dělá, autoho má ještě nějaký handi-

cap. Člověk je nejdřív právník, ateprve pak

je postižený. Novinář se ho neptá: Jak se

dostanete dopráce? Unás by rozebíral jeho

postižení, jeho problémy spohybem. Pořád

je unás postižení téma. To neznamená, že

je tam všechno růžové.

Co konkrétně?

Iamerickým handicapovaným sportovcům

vadí, jak málo jsou prezentováni vmédiích

během paralympiády. Že pro média jsou jen

velké, ale nejméně postižené hvězdy. Na-

příklad Norové nám závidějí paralympijský

magazín; oni nic podobného nemají, achtěli

by ho mít. Berou, že jsou rovnoprávní, ale

chtěli by to. Když jim říkám, že jsou součástí

běžného zpravodajství, říkají, že by chtěli víc.

Je vidět, že všude vesvětě je to menšinové

téma. Není země, kterou jsem navštívila, aby

neříkali, že je to minoritní téma – ale daleko

méně než unás. Pochopitelně si lidé vždycky

zvyknou navyšší standard, vždycky si budou

stěžovat. Integrace nazápad odnás je vyšší.

Téma handicapovaných jste zařadila

dopřednášek omenšinových

tématech nafakultě sociálních věd.

Reagovali studenti vstřícně?

Opředmět je větší zájem, než můžeme

uspokojit. Mám pochopitelně radost, když

se absolventi vpraxi utématu udrží. Pokud

vím, tak dvacet procent znich nějaké téma

menšin zpracovává ivmédiích. Se studenty

vedeme debatu například ostereotypních

ideálech týkajících se přístupu kmenšinám

všeho druhu.

Ajaké jsou?

Například jak povznášející je se věnovat

tomuto tématu. My je však vedeme ktomu,

že je to běžné, normální téma, nic výjimeč-

ného. Je to totiž silně emocionální záležitost

asvým způsobem získáváte ochranářský

pohled anadhled. Vy tu menšinu ochraňu-

jete, ale ikdyž nemůžete být nikdy zcela

objektivní, musíte, nebo měl byste, je jako

novinář brát co nejvíc normálně. Nemů-

žete jim fandit. Když jim vyloženě fandíte,

poškozujete nevědomky jejich obraz tím, že

část toho obrazu nevidíte. Protože to jsou

normální lidé. Lidé obecně předpokládají,

že handicapovaný člověk má větší morální

kvality, ale tak to není apíšu to ivknize.

Máte zpětnou odezvu studentů, kteří

už jsou vpraxi? Provází je deziluze?

Média jsou většinová, zaměřená naobsah,

který není menšinový, apokud chcete uspět,

musíte být dvacetkrát lepší než jiní, než ti,

kteří jsou tematicky dominantní.

Musejí z odevzdaných příspěvků

kapat slzy, aby je editor zařadil

do tisku nebo na webovou stránku?

Pokud se něco dostane ztéto problematiky

domédií, je to z80 procent onějakém pro-

blému ave20 procentech se jedná oněco

výjimečného. Takže unovináře už předem

funguje určitá autocenzura. Primárně se

snaží přijít sněčím, co budou editor ačtenář

chtít. Čtenáře zajímá hluboce lidský příběh.

Jak handicapovaný přišel kúrazu, co se mu

stalo, jak to překonal. Nezajímá ho, jestli

sportuje, sport je vtomto případě druhotná

věc. Když budete číst rozhovor shandica-

povaným právníkem, budete chtít vědět, co

se mu stalo. Je to zakořeněné vevšech spo-

lečnostech. Člověk má ale právo nemluvit

otom, jak se mu handicap stal. Například

můj manžel nechce, aby všichni slzeli nad

tím, co se mu stalo, anovináři jsou potom

zklamaní, když jim to neprozradí. Jenže lidé

takové informace chtějí, to jsou ty drby. 