Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / IGOR VEJSADA

práce a němečtí lékaři mi doporučili

skončit s profesí. Měl jsem pocit, že to

se mnou jde pěkně z kopce. Blízko mi

byla jedna ctitelka, která chodila na

představení – jednou mi přivedla tři

handicapované mladé lidi. Já už tehdy

mohl sám chodit, ale za pomoci ber-

le. „Zkus s nimi nějakým způsobem

pracovat,“ řekla mi. „Nebudeš moct

pohyb demonstrovat – ale ty máš

handicap, oni také, zkus to spojit…“ Ta

trojice mi předala jednu věc, kterou

jsem nezískal ani na jevišti, ani nikde

jinde, obohacující energii. Šlo také

o nastavení psychiky. Pomys lel jsem

si: podívej se, co dokáží oni!

Pokud dobře počítám sezony,

kpráci shandicapovanými jste se

dostal během šéfování vOstravě.

Ano, tehdy jsem se seznámil s Věrou

Rackovou, manželkou ředitele, jed-

no z jejích dětí, Zuzanka, mělo velké

postižení. Ale po revoluci se situace

handicapovaných díky spojení se

světem zlepšovala – v Ostravě se

dodnes konají Dny světového handi-

capu. Nabídku na práci s dětmi s po-

stižením jsem odmítal – neměl jsem

časovou kapacitu.

Asi za dva roky mi ale paní Věra

přivezla dívku na vozíku, Katku Kapi-

covou. Začali jsme spolu pracovat na

společném tanečním duetu, který se

stal „spouštěčem“ budoucího souboru

Bílá holubice. Radost mi dělalo zřejmé

zlepšení Katčina pohybu – v jemnější

motorice, v soustředěném pohybu.

Dokázali jsme, že stav dětí s handi-

capem tanec zlepšuje. U té skupinky,

včetně Katky, jsme konzultovali s lé-

kaři, kam až můžeme.

Velmi nápomocná mi byla moje

dcera Tereza, která později převzala

práci v Bílé holubici po mně. Pře-

devším ona vytvářela speciální me-

todické vedení tréninků, to Tereza

vytvářela inscenace, já jí chodil jen

pomáhat a odpočinout si na tréninky

od divadelního chaosu. Nechtěli jsme

zůstávat u hry, soubor poskládaný ze

zdravých i handicapovaných jsme

tlačili do uměleckého tvaru. Děla-

li jsme třeba i dynamické Bolero…

Mělo obrovský ohlas. Cosi jsme do-

kázali, cosi mezi terapií a zázrakem.

Prohlásil jste, že tanec na vozíku

je osvobozující… Záležitosti,

které jste svozíčkáři nastudo

-

val, založily vOstravě úžasnou

tradici.

Zanechal jsem tam skvělý tým, jsem

s nimi stále v kontaktu, dělám pro ně

choreografie. Ten citát byl inspirova-

ný mou choreografií Údolí bez slz,

která dala velký prostor také „chodí-

cím“ členkám Bílé holubice. Ve středu

jeviš tě stál invalidní vozík, předmět,

který pomáhá a zároveň také limitu-

je. Bílá holubice připravila už něko-

lik divadelních představení, ve kte-

rých účinkovali profesionální umělci.

Velmi krásné vzpomínky mám na

adventní koncerty v Domě kultury

města Ostravy, kde Bílá holubice vy-

stupovala s Jarkem Nohavicou s pro-

Dokázali jsme, že stav dětí

s handicapem tanec zlepšuje.

Od základu

český tým stvořil

aplaudované

taneční dílo

na motivy

Erbenovy Kytice.