Strana 13
13
všechny. Vymlouvají se třeba na ka-
pacitu. Jako příklad uvádí Jitka Kou-
tová jeden domov pro seniory na
pražském Jižním Městě. „Otevřeně
tam uvádějí, že nepřijmou znakují-
cího člověka. Je to dobré, že nad tím
takhle dopředu přemýšlejí, nebo je to
nepřípustné vyloučení určité skupi-
ny lidí? Existují přitom i světlé vý-
jimky, kdy už dnes některá zařízení
spolupracují např. s tlumočníky. Bo-
hužel je jich v rámci České republiky
velmi málo,“ říká vedoucí poradny.
BUDOUCNOST NAŠÍ DCERY
Bezradnost v situaci, kdy je obtížné
kvůli postižení najít vhodné zařízení,
dokládá příběh rodiny Munťanových.
Jevgenij a Natalja jsou neslyšící man-
želé původem z Ukrajiny, odkud se
přistěhovali v roce 1996. Přestože
tamní situace je pro lidi s jejich ty-
pem postižení prý v porovnání s ČR
hrozná po všech stránkách, i u nás
narazili na nedokonalost systému.
To když se jim v roce 2000 narodila
dcera Milena, která má vedle hlu-
choty také mentální postižení (její
o sedm let mladší bratr „pouze“ ne-
slyší).
„Dlouho jsme žili v Hradci Králo-
vé, kde jsme ve školce dceři platili
asistentku, pak jsme se kvůli ško-
le přestěhovali do Prahy, která po
všech stránkách skýtá mnohem více
možností,“ vypráví Jevgenij ve zna-
kovém jazyce za pomoci tlumočení
Jitky Koutové. Zde Milena nastoupi-
la do školy pro sluchově postižené
v Radlicích, kde se cítila dobře. Pro-
blém nastal v dospívání s otázkou co
dál. „Nabídka pro neslyšící je vcelku
omezená, ale když k tomu přičteme
ještě mentální postižení, uvědomu-
jeme si, jak těžká je to kombinace.
Neznáme nikoho dalšího v podob-
né situaci,“ říká rovněž znakovým
jazykem maminka Natalja a tatínek
dodává: „Takhle specifické kontakty
se hledají hrozně špatně. Ve škole
nám poradili jednu školu pro mlá-
dež s různým typem postižení na
Žižkově, kam teď Milena chodí na
dvouletý obor keramička s možností
prodloužení na tři roky.“
V současné škole je to podle ro-
dičů v zásadě v pořádku a jsou rádi,
že mají alespoň na nějaký čas tuto
možnost. K ideálu má však daleko.
„V Radlicích se cítila mnohem lépe.
Tady je vyloučena z komunikace
s ostatními, kteří slyší nebo mají
kochleární implantát. Omezují se tak
na pozdrav a dotaz, jak se má. Asis-
tent nemá kapacitu tlumočit interak-
ci se spolužáky. Nudí se tu, nechce
se jí do školy, pořád ji musíme nutit.“
Milena sama k tomu celému ne-
dokáže nic moc říct. Prý by chtě-
la dostat nějaký dárek, vařit a být
doma. Toho posledního se však její
rodiče obávají. „Naše dcera je aktiv-
ní, spousta neslyšících z nedostatku
jiných možností zůstává po škole
doma, to bychom nechtěli,“ líčí Jevge-
nij. „Hledáme proto různé možnosti,
nejlépe nějaký stacionář. Speciálně
pro neslyšící však žádný neexistuje
a v běžném bude velmi kompliko-
vané Milenu plnohodnotně začlenit.
Uvažovali jsme i o tom, že bych dce-
ři sama asistovala, ale nemám na to
vzdělání a dorozumět se se slyšícími
by pro mě bylo také těžké. Navíc asi
není ideální, aby matka asistova-
la dceři. Ani speciálně pedagogické
centrum, kam chodíme, nemá moc
informací, nedokáží nám poradit.
Stejně tak lékaři, i když je pravda, že
na psychiatrii nám doporučili jeden
stacionář v Berouně. To je však na
dojíždění daleko,“ říká paní Natalja.
Rodiče se nevzdávají a pátrají dál,
kam by jejich už dospělá dcera moh-
la spokojeně chodit i přes svoje kom-
plikované kombinované postižení.
Složitější to mají i o vlastní hluchotu,
naděje upínají k sociální pracovni-
ci Jitce Koutové. Ta se domnívá, že
právě příběh rodiny Munťanových
ukázkově dokládá, jak nejsou běžné
služby připravené na neslyšící: „Za-
řízení pro lidi s mentálním postiže-
ním existují, ale najít takové, kam se
rovnocenně zapojí znakující člověk,
je skoro nemožné.“
SNAHA OZMĚNU
Jitka Koutová a Martina Macurová
však pouze nekonstatují obtížnost
současného stavu, přicházejí také
s nápady a iniciativou, jak celou
problematiku řešit. Domnívají se, že
řešení je hlavně v osvětě a vytvoře-
ní mostu mezi sociálními službami
a službami pro neslyšící: „Příprava
na změnu má dvě koleje – služby
primárně se zaměřující na neslyšící
a běžné sociální služby. Ti první musí
být připraveny odborně podpořit ty
Jitka Koutová
(vlevo) při
rozhovoru
s Munťanovými.
Někdy se mravenčí
prací podaří najít služby
či organizace, kde
jsou ochotní a schopní
neslyšícího člověka
přijmout, ale pak se
třeba za půl roku změní
personál a vracíme
se znovu na začátek,
situace je velmi složitá…