Strana 10
REFLEKTOR / KONCEPCE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Život není účetnictví
Expert na sociální problematiku adlouholetý
ředitel domova Sue Ryder ochybějící koncepci
sociální politiky ispolečenských ctnostech.
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Snaším sociálním systémem to
vypadá jednoduše – dobrá síť
služeb, kvalifikovaní lidé, podpo
-
ra mnoha samospráv anezisko-
vek… Jen nějaké miliardy chybějí.
Apřitom všichni vědí, že budou
potřeba už letos. Tak včem je
problém?
Nová je tato situace v tom, že na potí-
žích sociálního systému demonstrují
různí politici, jak jsou dobří a jak ti
druzí jsou zlí. Na rozdíl od školství
nebo zdravotnictví, kde jisté zásadní
změny proběhly a probíhají, tady se
mnoha politikům zdá, že společnost
nemá jednoznačný názor a vhodný
veřejný postoj může krásně demon-
strovat prospěšnost politika. Kdo
může za to, že rozpočet má na soci-
ální služby málo peněz? Proč na to
dřív neupozornil? Nejsme to právě
my, kdo na tomto problému může
demonstrovat svoji prospěšnost?
Ale na to přece bylo času…
Jenomže teď se to z různých důvodů
zkrátka více hodí.
Co by tedy donutilo politiky, aby
přijali koncepční řešení? Dlouho
-
dobé, spolehlivé, jistotu pro uži-
vatele iposkytovatele na několik
let dopředu…
Pro mě zůstává otázkou, jak vlastně
politikům vysvětlit skutečné dopady
současných provizorií. Určitě nemů-
žete shromáždit uživatele sociálních
služeb na Václavské náměstí a ne-
chat je tam hlasitě protestovat. Už
proto, že tady jde o stovky a tisíce
naprosto jiných příběhů. Jiné peri-
petie prožívají senioři, jiné zdravotně
postižení, jiné oběti domácího násilí…
A další a další. Zkrátka v této společ-
nosti žijí a budou žít miliony lidí, kteří
potřebují pomoc z různých důvodů.
Některým v krajním případě může
pomoci rodina, jiným neziskovky
z různých sbírek, dalším třeba obě-
tavý soused. A tím se stávají potřeby
sociálního systému nekonečně růz-
norodými. Takže na politiky netlačí
jednolitá masa, ale komplikovaná
společenská situace, kterou nevyřeší
jednoduché heslo.
Takže nestačí nahlas zakřičet:
Přidejme dvě miliardy!
Nestačí. Tím se jen stále opakuje stej-
ná situace. Každoročně hrozí krize,
každoročně se nakonec nějaké pení-
ze dodatečně najdou, ale každoročně
jsou poskytovatelé doslova v životní
nejistotě, zda nebudou muset zavřít,
propustit kvalifikované lidi a uživatele
prostě poslat pryč. A v této souvislosti
si připomeňme, že sociální systém se
také stará o občany, kteří jsou – z růz-
ných důvodů – na okraji společnosti.
Drogově závislé, bezdomovce, dlou-
hodobě nezaměstnané apod. Ne-
jde o malé počty, spíš desetitisícové.
A tady slyšíme: Pošlete je pryč, ať se
starají sami o sebe, ať nám neujídají.
Jenomže oni si sami od sebe nepo-
můžou a někteří jsou už v této situa-
ci natrvalo. Nemáme se k nim cho-
vat jako k lidem? Nemáme je znovu
a znovu zvedat ze dna? Co by to zna-
menalo pro ně, ale i pro nás? Zůstali
bychom civilizovanou společností?
Vy máte velkou zkušenost zejmé-
na se seniory. Platí imezi nimi
jistá nedůvěra klidem, kteří se
ocitli na okraji společnosti?
Bohužel platí. I mezi nimi najdete
hlasy, že kdo si neví rady, kdo není
fyzicky nebo psychicky schopen
držet krok s ostatními, vlastně se-
lhal. Kdyby přece dodržoval všechny
dobré rady, kdyby cvičil, zdravě se
stravoval, poslouchal lékaře apod.,
problémy by neměl. Zkrátka v naší
zemi je docela úspěšná myšlenka,
že povinností občana je umřít zdra-
vý a v dobré náladě. A právě to také
nahrává politikům, kteří pokládají
sociální služby za místo docela zby-
tečných společenských výdajů, za
černou díru veřejných financí.
Pomoc potřebným obecně platí ke
ctnostem. Ale konkrétně se bohužel
MATĚJ LEJSAL:
Pro mě zůstává otázkou, jak vlastně
politikům vysvětlit skutečné dopady
současných provizorií. Určitě
nemůžete shromáždit uživatele
sociálních služeb na Václavské
náměstí a nechat je tam hlasitě
protestovat.
Už léta mluví
otevřeně o potížích
naší sociální
politiky. Kdo ho
uslyší?