Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ŽIVOT

Liška

dává naději

Paní Marta pomalu vede

svého manžela po trávníku

před domem. Opatrně, krůček

po krůčku se dvojice prochází

místy, která oba tolik milují, kde

nechali tolik dřiny, ale kde také

našli mnoho radosti. Před skoro

třemi lety se chystal na své

čtyřiapadesáté narozeniny.

Ten den ráno ho žena

našla vposteli vbezvědomí.

Těžká mozková příhoda.

TEXT: ZDENĚK JIRKŮ

FOTO: JAN ŠILPOCH

Když sem před skoro šestnácti lety

přišli i s dětmi, našli poněkud ne-

udržované stavení, nepříliš zkul-

tivovanou zeleň, klid a nádherný

vzduch. Po letech ve městech, ze-

jména v Plzni, se rodině splnil sen

– být trochu stranou od hlučné,

páchnoucí a stále někam pádící ci-

vilizace. Střechu nově vybudoval

manžel sám, desítky dalších úprav

také, nezalekl se ničeho. Skutečná

trampská duše zocelená lezením po

horách a skalách…

ROMANTIKA, ALE…

Tomuto idylickému místu se říká

Liška. Osada je asi přehnané ozna-

čení. Dva obývané domy, asi čtyři

chalupy. K nejbližší asfaltové silnici

několik kilometrů. Když je sucho,

dá se projet po lesní cestě. Nakonec

sem dorazila i sanitka. Půl roku byl

těžký pacient v nemocnicích. Měsíc

v umělém spánku. Konečná diagnó-

za nebyla žádnou dobrou zprávou.

Úplné oslepnutí, skoro úplná ztráta

řeči, nechodil…

Paní Marta má ovšem také dobro-

družnou duši, však se kdysi potkali

na vandru. Ani na minutu nepřipus-

tila, že by to nezvládla. Neměla ani

auto, ani řidičák, ani žádnou zna-

lost, jak s těžce postiženým člově-

kem zacházet. A lékaři jí pro muže

nabízeli jen jednu variantu – trvalý

pobyt v nějaké léčebně. „Vzala jsem

si ho prostě domů. Starší syn vybu-

doval různé nájezdy, abychom se

mohli pohybovat po domě. Museli

jsme úplně předělat koupelnu, změ-

nit spoustu věcí. Ale krkolomnou

dopravu do světa nebylo jak zlepšit.

Takže jsme vyrazili na vozíku. Pak

další desítky metrů opatrné chůze,

posadila jsem ho na skládací židlič-

ku, vrátila se pro vozík, zase popo-

jela, zase trochu chůze a tak dál, než

jsme dorazili dolů k hájovně…“

Tak si tu žijí – silná

rodina beznaději

nepropadá.